Euro

Euro je takovej národní paradox. Polovina politiků ho chce, druhá ho proklíná, a většina lidí má pocit, že už ho vlastně platí, protože všechno zdražilo i bez něj. V Bruselu zní euro jako symbol pokroku, v český hospodě jako nadávka. Mezitím vláda zadává studie, komise, analýzy a audity – a nakonec zjistí to, co každý ví dávno: že to bude drahý, bordel a stejně to nakonec schválí.

Ten nápad „mít společnou měnu, aby se to líp řídilo“ je roztomile naivní. Evropa má společnou měnu, ale úplně jiný ceny, platy, mentalitu i účetní standardy. Je to jako kdybys dal všem stejný volant, ale polovina lidí by jela vlevo, druhá vpravo a třetí z kopce bez brzd. A aby to fungovalo, vznikne tisíc nových pravidel, výborů, limitů, fondů a krizových štábů. Zkrátka typická evropská harmonie – každý dělá něco jiného, ale všichni to platí stejně.

A nejvtipnější je, že to euro vlastně ani nepotřebujeme. My ho totiž už máme, jen bez výhod. Ceny v eurech, úroky podle ECB, ale platy pořád v korunách. Když se euru daří, slyšíme o „evropské stabilitě“. Když se nedaří, slyšíme o „dočasných výkyvech trhu“. Překlad: když to padá, drž hubu a plať dál.

Takže místo reálné diskuze o ekonomice tu máme ideologickou bitvu o symbol. Jedni vidí euro jako spásu, druzí jako zkázu, ale pravda je, že se nic nezmění. Jen přibude další vrstva euroúředníků, nová sada log, formulářů a komise pro „monitoring implementace“. A Čech si pořád zaplatí to svoje pivo – akorát místo 50 Kč dá 2 eura, a pořád to bude moc.

Mě už to prostě sere.

Euro. Nová měna, starý účty.