Další pade v hajzlu

Sto dílů. Sto malých důkazů, že šílenství jménem stát není výjimka, ale systém. Sto připomínek, že byrokracie neumí nic jiného než růst, že úředník nikdy nespí a že „veřejný zájem“ je jen jiný způsob, jak ti říct, že máš držet hubu. A i po těch sto kusech mám pocit, že jsem teprve poškrábal povrch. Protože pokaždé, když něco dokončím, stát mezitím vymyslí novou absurditu, kterou prostě nejde neokomentovat.

Když jsem to začínal psát, myslel jsem, že to bude ventil. Malý blog o velkým průseru. Ale ukázalo se, že to ventil je – jen ne jen můj. I váš. Zjišťuju, že každýho z nás sere něco jinýho, ale všechno má společnej jmenovatel: stát to umí líp. Jasně. Jenže právě proto, že to „umí líp“, musíš sepisovat formuláře, žádat o povolení a platit daně z daní. A každej, kdo se ozve, je extremistickej blázen.

A víš co? Budu psát dál i přesto, že mě někteří mají za blázna. Dokud budou úřady, razítka, dotace, ministerstva, výjimky, zákazy a fronty, tenhle blog má smysl. Sto dílů je jen začátek. Protože těch věcí, co mě serou, není tisíc. Je jich nekonečno. A čím víc o nich mluvíme nahlas, tím míň prostoru mají ti, co z nich žijou.

Takže jestli tě tenhle projekt baví, rozčiluje, nebo ti prostě jen dává ten příjemnej pocit, že nejsi jedinej, komu z tohohle systému jde hlava kolem – podpoř ho. Sdílej ho, pošli ho kámošovi, přihlas se k odběru, napiš komentář nebo pošli na kafe. Každej like, sdílení nebo i malej donate je malej vztyčenej prostředník tý obrovský, zkurvený byrokracii.

Díky, že to čteš.
Díky, že to sdílíš.
A díky, že tě to taky sere.

Stát. Sto dílů, nula změn. A proto pořád píšu dál.