Sestavování vlády

Sestavování vlády je každé čtyři roky stejný cirkus. Volby skončí, hlasy se spočítají, a pak začne to nejzábavnější – licitace. Politici se tváří, že respektují vůli voličů, ale v praxi to vypadá jako obchod s orgány. „My vám dáme dopravu, vy nám vrátíte zdravotnictví, a spravedlnost? To vezme někdo, koho nebude škoda.“ Všechno samozřejmě v duchu „stability a odpovědnosti“.

Týdny pak sledujeme, jak probíhají ta „intenzivní jednání“. Překlad: hádají se, kdo dostane víc křesel, víc peněz a míň odpovědnosti. Každej den tiskovka, každej den jiná „programová shoda“. A když se to konečně slepí, máme vládu, která se nesnáší už od první schůze, ale navenek se drží za ruce jak skautský oddíl. Jediný, na čem se shodnou, je, že všechno posrala ta vláda před nima.

Celý ten proces připomíná skládání puzzle, kde každej dílek je z úplně jiné krabice. A když to nesedí, prostě se to přelepí. Voliči se mezitím dočkají vysvětlení, že „kompromis je nutný“. Koaliční smlouvy se podepisují s kýmkoli, ale jen do chvíle, než se začne rozdělovat rozpočet. A tam, kde končí kamery, začíná skutečná politika: výměnný obchod, protislužby, vliv a mlčení.

A to všechno se pořád prodává jako „projev demokracie“. Jenže jakmile se volební místnosti uzavřou, voliči už nikoho nezajímají. Z jejich hlasů se stává měna – směnitelná za funkce, ministerstva a sliby, které nikdo nemyslí vážně. Každá vláda začíná s heslem „budeme jiní“ a končí větou „museli jsme udělat kompromis“. A když padne, začne se celý ten kolotoč znovu – jen s jinými jmény a stejnou písničkou.

Mě už to prostě sere.

Sestavování vlády. Poker o křesla za tvoje peníze.