Podpora sportu

„Podpora sportu“ – to zní krásně, dokud si neuvědomíš, že nejde o sport, ale o sponzorování kámošů v dresech. Stát se tváří, že chce rozhýbat národ, ale ve skutečnosti rozhýbává hlavně rozpočty svazů, asociací a spolků, o kterých jsi v životě neslyšel. Polovina peněz zmizí v kapsách funkcionářů, druhá v hotelech a konferencích s nápisem Rozvoj pohybových aktivit mládeže 2030. A děti? Ty pořád běhají po rozpadlým hřišti za školou a kopou do míče, co pamatuje Topolánka.

Stát „podporuje sport“ přes tři mezičlánky, čtyři papírový programy a pět ministerstev, takže z jedné miliardy reálně doputuje k lidem asi tolik, co z dotace na sucho doputuje do polí. Zato v každým městě se najde nějakej „Sportovní koordinátor“, co má služební auto a vizitku s logem. Místo sportovců živíme struktury, co o pohybu slyšely naposledy na tělocviku v devadesátým osmým.

A samozřejmě: čím větší klub, tím větší dotace. Čím větší stadion, tím větší únik. Čím víc politiků na tribuně, tím víc „národní zájem“. Malý klub? Vyplň patnáct formulářů, dolož počet žáků, pohlaví, věk, BMI a potvrzení, že dýchají. A pak čekej. Možná ti schválí deset tisíc, který ti přijdou v době, kdy už běháš se sekačkou po trávníku, protože grant na údržbu nepřišel.

Kdyby stát fakt chtěl podpořit sport, tak by prostě přestal překážet. Snížil daně, nechal kluby dýchat a dal rodičům víc z jejich vlastních peněz, aby mohli dětem zaplatit kroužek, místo aby to teklo přes pět úředních rukou. Jenže to by zmizely všechny ty “programy podpory sportu” a spolu s nimi i místa pro všechny ty dobře usazené „sportovní funkcionáře“. A bez nich by přece ten sport úplně zkolaboval… aspoň podle nich.

Mě už to prostě sere.

Podpora sportu. Míň pohybu, víc tabulek.