Menšiny

Menšiny. Magické slovo, které v moderním státě spouští tichý poplach: pozor, tady musíme být opatrní. Nejde o to, co je spravedlivé, ale co vypadá dobře v tiskovce. Všechno, co se kolem menšin děje, je marketing. Každej se tváří, že jim pomáhá, ale ve skutečnosti na tom jen parazituje – neziskovky čerpají granty, politici sbírají body a média loví emoce. A ten, kdo je v tom fakt namočenej, ten dotyčnej člověk z ulice, ten zůstává úplně mimo hru.

Menšiny jsou pro stát ideální materiál – může se jimi ohánět, dělat na nich kariéru a zároveň jimi vydírat zbytek společnosti. “Když tohle kritizujete, jste rasista.” “Když nesouhlasíte, jste homofob.” “Když máte otázky, jste extrémista.” Všechno vyřešeno. Žádná debata, žádná nuance. Jen nové granty, strategie, konference a výzkumy o tom, jak se máme cítit provinile, že jsme se narodili v blbý skupině.

A pak ten největší paradox: stát, kterej se tváří jako ochránce menšin, je zároveň ten, kdo vytváří jejich závislost. Místo aby nechal lidi dýchat a podnikat, zavře je do systému dávek, kvót a výjimek. Každý má “stejná práva”, ale někteří mají i dotace, projekty a úřední mluvčí. To není rovnost, to je apartheid s razítkem dobra. A čím víc se to řeší, tím víc se to rozděluje. Protože rovnost, kterou musíš vynucovat zákonem, přestává být rovností a stává se jen formou řízení.

Menšiny by ve svobodný společnosti prostě byly. Bez úředních titulů, dotací a oběžníků. Jenže stát potřebuje svoje “chráněné skupiny”. Jinak by neměl koho chránit, koho ukazovat v kampani a na kom si leštit morální odznaky. Takže místo svobody máme permanentní soutěž o to, kdo je víc utlačovanej. A vítěz bere všechno – kromě odpovědnosti.

Mě už to prostě sere.

Menšiny. Rovnost podle úředníka.