Dotace kultury

Dotace kultury jsou učebnicový příklad, jak stát dokáže totálně pokřivit trh. V normálním světě by lidi platili za to, co se jim líbí – a co se jim nelíbí, to by prostě zmizelo. Ale když do toho vleze stát, tak se najednou financujou projekty, který by dobrovolně nikdo nechtěl vidět ani zadarmo. Jen proto, že mají „kulturní přesah“ a někdo na ministerstvu má pocit, že to je důležitý.

Takže se lijou veřejný prachy do divadel, kde sedí v hledišti pět kamarádů režiséra, do festivalů, na který by si jinak nesehnali ani sponzora z lokální hospody, nebo do výstav, kam přijde víc úředníků z odboru kultury než skutečných návštěvníků. Bez dotací by tohle všechno prostě skončilo – protože o to nikdo nestojí. Jenže díky státu to jede dál, z našich peněz, a umělec si může myslet, že tvoří pro „společnost“. Ve skutečnosti tvoří pro grantovou komisi.

Tímhle se úplně zabíjí přirozený výběr v kultuře. To, co lidi baví, si poradí samo – koncerty, filmy, knihy, co mají publikum, přežijou i bez jediný koruny ze státní kasy. Ale stát si musí hrát na spasitele a živit mrtvoly, který by normálně dávno shnily. Výsledek? Plýtvání penězi, falešný pocit důležitosti pro „umělce“ a hlavně nekalá konkurence ze strany státu proti všem umělcům co jsou schopni se uživit sami i bez dotací.

Mě už to prostě sere.

Dotace kultury nejsou pomoc umění, ale státní kapačky pro projekty, který by bez umělýho dýchání chcíply ještě dřív, než by se stihly natisknout plakáty.