Bankovní tajemství

Bankovní tajemství – to zní skoro romanticky. Něco mezi švýcarským kontem a agentem 007. Jenže realita v Česku (a vlastně v celé EU) je, že žádný tajemství nemáš. Tvoje banka je jenom prodloužená ruka státu, která poslušně vykecá všechno, co máš a co děláš, kdykoliv si někdo z úřadu pískne.

Oficiálně ti tvrdí, že tvoje data jsou chráněná, že je všechno v bezpečí. Ve skutečnosti? Finančák má přístup do tvých účtů jak do vlastní ledničky. A nejen finančák – exekutoři, policie, úřady, zkrátka každý, kdo má papír s razítkem. Stačí podezření, a banka okamžitě hlásí, blokuje, posílá výpisy. Žádný soud, žádný dokazování – prostě šup a tvoje prachy jsou v mžiku zamrzlý.

A co je úplně nejlepší? Ty o tom často ani nevíš. Zjistíš to až ve chvíli, kdy chceš zaplatit nákup a karta tě pošle do háje. Teprve pak ti dojde dopis, že jsi oficiálně v háku, protože stát si myslel, že máš někde dluh, a tak ti pro jistotu stopnul účet. Spravedlnost v praxi: dokud se neprokáže, že jsi nevinný, neexistuješ.

Banky samy o sobě už ani nehrajou divadlo. Když si otevřeš účet, musíš vyplnit, odkud máš peníze, kam je budeš posílat a v jaké frekvenci. Když se odchýlíš od svý vlastní predikce, okamžitě tě nahlašujou. Takže když ti jednou přijde větší platba od kámoše, protože jste si koupili auto dohromady, banka tě zařadí do kategorie „podezřelý prachsprostý zločinec“ a pošle to dál.

A to všechno pod záminkou „boje proti praní špinavých peněz“ a „ochrany spotřebitele“. Ve skutečnosti? O to, aby stát měl přehled o každým tvým pohybu a mohl kdykoli natáhnout ruku. Bankovní tajemství se proměnilo v bankovní výtah: všechno hezky rovnou nahoru do státní databáze.

Mě už to prostě sere.

Bankovní tajemství u nás není žádný tajemství, ale jen iluze, kterou si stát nechává na oklamání oveček, zatímco v reálu má v kapse tvoje účty i s PINem.