Války

Válka je mokrej sen každýho státu. Jako vážně – konečně má důvod ti všechno sebrat, zakázat protesty, spustit cenzuru a válečnou propagandu a ještě tě dojmout příběhem o dětěch v krytu, i když jsi sám odložil vlastní dítě u babičky, abys mohl na noční směnu v Tescu.

Stát si válku nevytrpí. Válku si naplánujou ti, co mají teplý místa v parlamentu, neprůstřelný audiny a ksichty zvyklý na kamery, ne na bláto. O tom, kdo v tom blátě zdechne, rozhodujou gaučoví stratégové v kravatách, co by bez navigace zabloudili i v kasárnách. V dobách králů aspoň občas někdo z vrchnosti seděl na koni a vedl armádu. Dneska ministři obrany nevědí, jak vypadá zákop, zato ceník vojenský techniky znaj dokonale. Tank nikdy neřídili, ale přesně vědí, kolik jich mají objednat a hlavně od koho. Válku řídí lidi, co by si na cvičišti spletli přilbu s hrncem – ale rozhodujou, kdo kde umře.

A co hůř – oni se u toho ještě tváří důležitě. Tiskovky, kravaty, vlaječky, dramatický proslovy o obětech, který přináší někdo jinej. Když tě pak povolaj, jsi pro ně jen statistika v Excelu, řádek mezi počtem nábojů a zásobou sušenek pro generální štáb. A když se nevrátíš? Pošlou pozůstalým věnec a v médiích tě přebarví na hrdinu národa. Kecy. Kdyby jim šlo o hrdiny, tak by sakra byli první, kdo do toho zákopu vleze. Jenže tihle "stratégové" si z války udělali deskovku, akorát figurky krvácí za ně.

A co ty zbraně, co dodáváme? Jasně, pošleme je „na obranu“. A až se jednou dostanou do rukou nějaký partyzánský skupiny, co s nima vyhladí půl vesnice? Tak se zase udělá tiskovka, kde zazní, že „v daný situaci nebylo možné předvídat další vývoj“. Tvl, kdyby stát předvídal vývoj, tak snad nejsme furt v prdeli.

Ale bacha – zpochybni tenhle cirkus a jsi hned „dezolát“, „proruskej“, „antisystémovej“. Jako by mír byl zakázaný slovo. O tom, jak se válce vyhnout, už se nemluví. Dneska se závodí, kdo dřív pošle bednu nábojů a přihodí k tomu patetickej tweet s vlaječkou – aby bylo vidět, že i ve zbrojení umíme držet krok s módou.

A co když tě válka nepřipraví o život? Tak aspoň o prachy. Protože nic neuteče inflaci rychleji než státní rozpočet v módu „když je válka, nepočítáme“. A až přijdeš na to, že máslo stojí kilo – tak ti řeknou, že „musíme přinést oběti“. Jo, ale ty vždycky přinášíš jen ty. Oni maximálně přinesou další srdceryvnej projev, kterým se tě budou snažit přesvědčit, že tvoje oběť ještě pořád není dost velká.

A jo, chápu, že obrana je někdy potřeba. Ale to, co dělá stát, není obrana. To je vojenská verze dotační politiky: víc peněz, míň smyslu, a hlavně mlčet a přispět. Protože jestli něco nesmíš za války říct, tak že nechceš být její součást. To bys mohl ještě ovlivnit narativ. A to se, kamárade, nedělá.

Mě už to prostě sere.

Tohle je další bod mýho seznamu. Války. Ne jako obrana hodnot. Ale jako státní fantasy román, kde tě jako hlavního hrdinu odstřelí úředník z ministerstva financí dřív, než stihne dopít latté a dojít si na velkou.