Financování vědy

Financování vědy ve státním stylu je něco jako stand-up komedie, jen se směješ přes slzy. Místo aby se prostě nechalo chytrý lidi bádat, hledat, objevovat a inovovat, tak se z toho udělala olympiáda v psaní grantových žádostí. Na výsledek se moc nehledí – hlavně že je tam správně zaškrtnutý checkbox „genderová rovnost“ a že to celé má nějaký „společenský dopad“ (nejlíp v podobě dalšího PDFka, který nikdo nikdy neotevře).

Vědci tak místo toho, aby bádali, sedí u počítače a generují byrokratické slohovky o tom, jak jejich výzkum „přispěje k udržitelnému rozvoji“, i když se ve skutečnosti zabývají třeba mutacemi nějaký bakterie v laboratorní misce. A i kdyby náhodou přišli na něco fakt zásadního, musí čekat, jestli to schválí komise složená z lidí, kteří by sami v laborce nerozeznali mikroskop od rychlovarný konvice.

A ten bizár nekončí: grant dostane ten, kdo umí napsat největší blábol o „interdisciplinární spolupráci“ a „globálních výzvách lidstva“. Takže místo vědeckýho průlomu dostaneš projekt, kde se spojí tři univerzity, pět neziskovek a jeden startup na výrobu solárních toalet. Výsledek? Půl miliardy v čudu a závěrečná konference v Bruselu, kde se všichni plácají po zádech, jak skvěle „propojili aktéry“.

Mezitím opravdoví vědci, kteří by třeba fakt mohli vymyslet lék na rakovinu nebo nový zdroj energie, shání bokem peníze od soukromých nadací, protože stát radši nasype miliardy do „strategického výzkumu dezinformací“ nebo do toho, jak „algoritmy ovlivňují demokracii“. To se totiž líp prodá politikům.

Mě už to prostě sere.

Z vědy se stal grantový cirkus, kde místo objevů soutěží byrokrati v tom, kdo napíše větší blábol.