Schodek rozpočtu

Schodek rozpočtu je takový každoroční svátek státní ekonomiky. Politici se sejdou, tváří se strašně důležitě, a pak slavnostně oznámí, že letos zase projedli víc, než vybrali. A ještě to prezentují jako „úspěch“ – prý menší schodek, než se čekalo. Jo, gratuluju! Je to jako kdybys v hospodě prochlastal jen devět tisíc místo deseti a doma se chlubil, jak skvěle hospodaříš.

Největší kouzlo je, že ten schodek není jejich. Není to dluh ministra financí, není to minus na účtu premiéra. Je to tvůj dluh. Tvoje děti, tvoje vnoučata, všichni, kdo se ještě nenarodili, už dneska platí za tyhle pijavice. Protože stát funguje jako nezodpovědnej ožrala na dluh – objedná si rundu, ale účet nechá připsat na souseda.

A to jejich „investice do budoucna“. V překladu: nacpali miliardy do dotací, financování nesmyslných projektů, do státní správy, která se rozrůstá jako rakovina. Budoucnost z toho nepostavíš, maximálně pár dalších ministerstev. Ale čísla vypadají hezky na papíře, takže si můžou na tiskovce klepat po ramenou.

Schodek rozpočtu je vlastně taková permanentní výmluva. Vždycky se najde důvod: válka, inflace, krize, pandemie, počasí, planeta v retrográdu. Nikdy ale nepadne ta nejjednodušší věta: „Utrácíme víc, než máme, protože jsme nenažraní a víme, že to zaplatí někdo jiný.“

Mě už to prostě sere.

Schodek rozpočtu. Každoroční důkaz, že stát je zloděj, kterej žije na tvůj účet – a ještě se ti směje do ksichtu.