Koalice

Koalice je jeden z nejgeniálnějších výmyslů politickýho cirkusu. Volby skončí, hlasy se sečtou a najednou se ukáže, že to vlastně nic neznamená. Protože to, co jsi volil, není to, co dostaneš. Dostaneš totiž „kompromis“. Strany, co si ještě včera navzájem nadávaly do mafiánů a lhářů, si dneska sednou ke stolu, rozdělí si ministerstva jako pizzu a tváří se, že „dali dohromady stabilní vládu“. Stabilní jako hrad z písku, do kterýho právě chčije pes.

Koalice funguje na jednoduchým principu: nikdo neprosadí nic z toho, co sliboval, ale všichni si odnesou svoje trafiky. Volič je pak v šoku, že hlasoval pro „nižší daně“ a dostal „vyšší daně“. Nebo že chtěl „méně byrokracie“ a dostal „nové ministerstvo pro všechno“. Ale to je přece kompromis. Kompromis, kde vždycky prohraješ ty, protože stát nikdy neprohraje.

A ta slavná „jednota“. V koalici se všichni smějou na tiskovce a tvrdí, jak táhnou za jeden provaz. Ve skutečnosti se pod stolem navzájem kopou do koulí a hádaj se o každej paragraf. To, co pak z vlády vyleze, není program, ale nesrozumitelnej guláš, kde se smíchaly všechny sliby, rozvařily na kaši a zalily omáčkou „koaliční smlouvy“.

Koalice je prostě politickej Tinder. Na oko nenávidíš toho druhýho, ale když se to hodí, dáš swipe right. Jenže místo rande z toho vzejde čtyřletý manželství, kde nikdo nechce bejt, všichni si lezou na nervy a dítětem toho svazku je vždycky jen větší stát, víc regulací a víc dluhů.

Mě už to prostě sere.

Koalice. Parta, co se dala dohromady jen proto, aby mohla čtyři roky sedět u koryta.