Pražský hrad

Pražský hrad se tváří jako „srdce českého národa“. Ve skutečnosti je to jen drahá pevnost, kam stát nacpal svoje ego a kde se prezident střídá jak figurka v loutkovým divadle. Turisti tam stojí fronty na selfie, a my ostatní to platíme, aby měl hradní ansámbl kde pořádat rauty a rozdávat metály lidem, co by bez známostí nedostali ani brigádu v call centru.

A ta „reprezentace“? Jednou tam vlajou čínský hadry, podruhý se to mění v kremelskou pobočku, potřetí tam prezident rozdává vyznamenání svým kámošům. Vždycky stejnej scénář: pompézní ceremonie, patetický projevy, tuny žrádla a litry vína – a všechno za naše. My se pak máme tvářit, že to je symbol státnosti. Symbol čeho? Že stát umí předvádět šaškárny líp než cirkus Berousek?

A teď to nejlepší – na hradě už mají Starbucks. Fakt. Takže tam stojíš v největším „národním symbolu“, můžeš si dát lattéčko v kelímku a připadat si jak v nákupáku. To je přesně ta metafora: Hrad už je vlastně jen kulisa pro byznys a politický PR. Tak proč to aspoň nedotáhnout? Privatizujte to. Dejme to soukromníkům. Ať je z Hradu hotel, kanceláře, klidně i lunapark. Bylo by to pořád důstojnější než ten státní pajzl, kde se akorát střídají prezidenti a hrají si na monarchu.

Mě už to prostě sere.

Pražský hrad. Symbol státu, co by v soukromým sektoru aspoň vydělával – místo aby nás stál miliardy na cosplay království.