DPH

DPH, neboli „daň z přidané hodnoty“. Už ten název je oxymóron. Jaká přidaná hodnota? Přidaná komu? Tobě určitě ne. Přidává se jen státu do kapsy. Ty koupíš chleba, prodavač ti ho prodá, ale stát si řekne: „Hele, já jsem tady taky něco přidal. Přidal jsem razítko.“ A za to si vezme patnáct nebo jednadvacet procent. To není daň z přidané hodnoty. To je výpalný za to, že smíš vůbec obchodovat.

DPH je geniální v tom, že platíš vždycky, aniž by sis to uvědomoval. Není to jako daň z příjmu, kde tě aspoň naštve, když vidíš, kolik ti sebrali. DPH je schovaný v každým rohlíku, v každým lístku na autobus, v každý dětský hračce. Ty platíš, a přitom se tváříš, že je to cena výrobku. Ale skutečnost je taková, že kupuješ produkt + stát. A stát je vždycky ta nejdražší položka na účtence.

A aby to bylo ještě veselejší, stát to rozdělil do několika sazeb. Protože rohlík je základní potravina, ale limonáda už je skoro luxus. Lístek do divadla? Snížená sazba. Pivo? Záleží, kde ho vypiješ. Jeden stát, jedna měna, ale aspoň tři různé sazby DPH – to je něco, co by i Kafka nazval přehnaně komplikovaným.

A nejlepší je, že podnikatelé se stávají bezplatnými výběrčími této daně. Každý měsíc počítají, vykazují a posílají státu peníze, které nikdy nebyly jejich. Když se spletou? Pokuta. Když se zpozdí? Pokuta. Když se jim náhodou nedaří a jsou ve ztrátě? DPH stejně zaplatí. Protože stát se na tvůj neúspěch neohlíží – jeho „přidaná hodnota“ je svatá.

Mě už to prostě sere.

DPH. Daň, co nic nepřidává, jen bere – a ještě tě donutí, abys ji vybíral za ně.