Sociální politika

Sociální politika je vlajková loď státu. Na plakátech a tiskovkách vypadá jako záchrana slabých. V realitě je to mašina na vyrábění závislých a poslušných ovcí. Potřebuješ pomoct? Tak se připrav na to, že tě úředník rozpitvá od ponožek po ledničku. Budou chtít vědět, kolik máš hrnců, jestli náhodou nejezdíš moc velkým autem, nebo jestli si manželka nepřivydělala pár stovek bokem. A když všechno splníš? Tak ti přihodí almužnu, abys neumřel – ale nikdy dost na to, abys sebral odvahu postavit se na vlastní nohy.

A to je to největší svinstvo. Jakmile se snažíš makat a trochu zvednout hlavu, systém tě sejme. Najdeš si brigádu? Sníží ti dávky. Zlepšíš si příjem? Dávky nula. Takže děláš víc, máš míň. To není pomoc, to je rafinovaná past. Stát tě trestá za to, že nechceš být jeho rukojmí. A pak se všichni diví, že lidi radši zůstanou v pasti dávek. V pasti, kterou stát sám postavil.

A aby to nevypadalo moc blbě, nasype ti k té almužně ještě hromadu „motivací“. Rekvalifikace, kde tě v roce 2025 učí zapínat počítač. Kurzy, kde ti přednáší o „správném životopisu“, zatímco ty víš, že problém není Word, ale to, že práce prostě není. Ale úředník si odškrtne kolonku, že tě „aktivoval“, a jde domů v klidu. Tobě mezitím zůstane prázdná lednice.

Celý ten cirkus není o solidaritě. Je to o moci. Sociální politika je bič, kterým tě stát drží pod krkem. Člověk, který se umí postarat sám, je pro stát hrozba. Člověk, co stojí frontu na dávky, je ideální volič. Protože potřebuje páníčka. A stát přesně tohle chce – aby sis zvykl čekat s nataženou rukou.

Mě už to prostě sere.

Sociální politika. Ne pomoc slabým, ale fabrikace poslušnejch chudáků, co nikdy neutečou z klece.