Daňový otrok · díl 63
Potřební
Jak stát nejdřív srazí lidi na kolena a pak jim rozdává berle
„Pomoc potřebným.“ Krásná fráze, kterou se ohání každý politik, když mu dojdou argumenty. Realita je taková, že stát potřebné nejdřív vyrobí – tím, že je obere o prachy, zkurví jim podmínky k životu, udusí jejich šanci postavit se na vlastní nohy – a pak jim velkoryse hodí drobky zpátky. Ale jen pokud vyplní ten správný formulář, čekají tři měsíce na schválení a smíří se s tím, že jim někdo bude sahat až do ledničky, jestli nejsou náhodou moc „bohatí“.
Stát potřebné miluje. Ne proto, že by jim chtěl pomoct, ale proto, že jsou skvělou voličskou základnou. Čím víc lidí závislých na dávkách a „pomoci“, tím jistější volební hlasy. A čím víc je někdo v prdeli, tím víc mu uvěří, že to všechno je „díky státu“. Přitom to byl stát, kdo nastavil tak zkurvený pravidla, že se bez jeho almužny člověk neobejde.
A pak přijde tohle pokrytectví: potřební jsou současně využívaní jako štít i jako strašák. Když se má zavést novej zákon nebo daň, politici vytáhnou větu „je to pro potřebné“. Když někdo kritizuje dávky, tak je osočí, že útočí na ty nejslabší. Jenže jakmile se skutečný člověk v nouzi snaží tu pomoc získat, narazí na betonovou zeď byrokracie a podezírání. Papír, potvrzení, vyplnit, doložit, obhájit se. Jako by prosil o milost.
Pointa je jasná: stát nemá zájem, aby potřební byli silní. Silní lidi nepotřebují dávky, nepotřebují pány, nepotřebují vodítko. Stát potřebuje slabé, závislé a vyděšené. Proto jim jednou rukou bere a druhou rukou podlézá. Tvrdí, že je chrání, ale ve skutečnosti je drží na krátkým řetězu, protože poslušnej potřebnej je lepší než svobodnej člověk.
Mě už to prostě sere.
Potřební. Nejsou to ti, kdo nejvíc těží ze státu – jsou to ti, na kterých stát nejvíc parazituje.