Svoboda slova

Svoboda slova se v oficiální řeči prezentuje jako nedotknutelný základ demokracie. Jenže ta realita je mnohem perverznější. Ve chvíli, kdy to začne být pro stát nepohodlné, tak se z toho „nejvyšší právo“ stává nástroj, jak tě umlčet. Ne zákazem přímo – to by působilo moc okatě. Ale hezky moderně: „ochrana před nenávistí“, „boj proti dezinformacím“, „záruka bezpečnosti“. Zní to krásně. Kdo by přece nesouhlasil, že se má chránit společnost před lží a nenávistí? Jenže právě tahle rétorika dává státu do ruky páku, jak rozdrtit jakýkoli názor, který mu nevoní.

Takhle funguje geniální trik: svoboda slova je ti podsouvána jako výsada, kterou ti stát velkoryse poskytuje – a protože ti ji „dává“, může ji taky kdykoliv omezit. A lidi tomu tleskají, protože si myslí, že je to pro jejich dobro. Jenže v praxi to znamená, že svobodu slova máš jen tehdy, když to nikoho neohrožuje. A kdo rozhoduje, co ohrožuje? No jasně – stát.

A tak se svoboda slova mění v opak. Stát ti s úsměvem říká: „Mluvte, kritizujte, diskutujte.“ A vzápětí dodá drobným písmem: „Ale jen v rámci toho, co jsme pro vás schválili jako přípustné.“ Proto se dneska můžeš bez problémů vykecávat o počasí, sportu nebo vaření, ale jakmile začneš doopravdy zpochybňovat systém, rozpočet, válku nebo samotné politiky, už balancuješ na hraně toho, co je „nebezpečná dezinformace“ nebo „podněcování k nenávisti“.

A to je přesně ten paradox: svoboda slova je prezentovaná jako ochrana demokracie, ale v praxi je to bič, kterým se demokracie dusí. Nástroj, kterej nechrání tvoji svobodu, ale moc těch nahoře. Protože když může někdo rozhodovat, který názor je „už přes čáru“, pak už nejsme ve svobodné společnosti.

Mě už to prostě sere.

Svoboda slova. Největší iluze moderního státu – tváří se, že tě chrání, ale ve skutečnosti tě učí držet hubu.