Volební období

Volební období je takovej časovej interval, kdy se politici snaží tvářit, že něco dělají – a lidi se snaží tvářit, že to má smysl. Čtyři roky. Někde tři, někde pět, u nás čtyři. Magické číslo, který se opakuje jako špatnej seriál na Nově. Každá série končí cliffhangerem: „A co se stane příště? Zvednou daně? Zavedou novej poplatek? Rozjebou ještě víc dopravu?“ A ty si musíš koupit další lístek na tuhle šaškárnu, jinak tě obviní, že neplníš občanskou povinnost.

Největší absurdnost je, že volební období je jen jiný slovo pro „přechodnou diktaturu“. Parta lidí získá právo čtyři roky rozhodovat o všem – i o věcech, o kterých bys je normálně v životě nenechal rozhodovat, protože by si u tebe doma neporadili ani s kávovarem. Ale tady jim dáváme do ruky státní rozpočet a moc psát zákony. Čtyři roky – garantovaná doba, kdy si můžou hrát na bohy bez rizika vyhazovu. Zkus tohle v normální práci: „Hele, čtyři roky budu sedět u stolu, občas něco poseru, občas něco ukradnu, a vy mě stejně nemůžete vyhodit.“ Sen každého neschopného idiota.

A samozřejmě, že tenhle interval je vždycky stejný – ať se stane cokoli. Když vláda zruinuje ekonomiku? Čekáme do příštích voleb. Když rozjebou důchody? Čekáme do příštích voleb. Když si ministři rozdělí zakázky jako bonbóny? Čekáme do příštích voleb. Zkrátka: když tvůj zaměstnanec totálně selže, okamžitě ho vyhodíš. Ale politik? Ten má u nás chráněnou pracovní dobu. Volební období.

A pak přijde ten komediální závěr: těsně před volbama se všichni probudí. Najednou rostou platy učitelům, silnice se opravujou, dotace prší jak v monzunu a billboardy se lesknou jako kdyby světlo pravdy vyzařovalo přímo z ksichtu politika. Čtyři roky jsi jim u prdele, ale poslední tři měsíce jsi jejich nejmilejší zlatíčko. Jen aby sis to v den voleb nerozmyslel a nehodil to jinam.

Mě už to prostě sere.

Volební období. Čtyři roky, kdy jsi rukojmím bandy, kterou bys normálně nenechal hlídat ani parkoviště u Lidlu.