Autorské poplatky

Autorské poplatky jsou dokonalá ukázka toho, jak si stát a jeho spřátelené organizace umí udělat byznys z ničeho. Koupíš si prázdný flash disk, aby sis na něj zálohoval účetnictví? Zaplatíš poplatek autorům hudby a filmů – protože prý bys tam mohl mít něco „nelegálního“. Koupíš si tiskárnu na faktury? Opět poplatek, kdyby náhodou tiskla cizí díla. Připomíná to pojištění proti únosu mimozemšťany – taky nevíš, za co přesně platíš, ale někomu to sype.

Nejvtipnější (a zároveň nejvíc k vzteku) je, že tyhle peníze nekončí u nějakého konkrétního muzikanta, jehož písničku bys kopíroval. Ne, jde to přes organizace typu OSA, které si nejdřív ukrojí pořádný kus na „provozní náklady“ a zbytek rozdají podle svého klíče – takže největší balík dostanou už tak milionově placené celebrity, zatímco neznámý autor z toho má tak na kafe.

A to není všechno. Pořádají se i „kontroly“, kdy borec z OSA vleze do malé hospody, zjistí, že tam hraje rádio, a vyplácne na stůl fakturu za licenční poplatky. A jestli se ptáš, proč by měl majitel venkovské hospody platit poplatek za to, že jeho štamgasti poslouchají v rádiu reklamy na Kaufland – odpověď je jednoduchá: protože může.

Autorské poplatky jsou v podstatě předplatné na pocit viny. Nezáleží na tom, co s médiem nebo přístrojem uděláš, ty už jsi podezřelý. Platíš preventivně, jako kdyby tě stát přistihl s kradeným albem ve sluchátkách – a on místo toho jen prošel kolem a řekl si, že máš moc hezký hard disk.

Mě už to prostě sere.

Autorské poplatky. Platíš za hříchy, které jsi nikdy nespáchal – a z trestu se nedá vykoupit, protože to je ten trest.