Zelená úsporám

Zelená úsporám je vlhký sen každého úředníka. Vypadá to skvěle na papíře – stát ti „pomůže“ ušetřit za energie, podpoří ekologii a ještě tě poplácá po rameni, jak jsi uvědomělý občan. V praxi to znamená, že ti vezmou peníze přes daně, část z nich protočí přes Brusel, dalších pár procent spálí na administrativě a z toho zbytku ti možná něco hodí zpátky. Ale jen pokud splníš 128 podmínek, z nichž půlka je nesmyslná a druhá půlka si navzájem odporuje.

Chceš nová okna? Fajn. Nejdřív si najmi energetického specialistu, který ti za pětadvacet tisíc potvrdí, že stará okna jsou fakt na hovno. Pak se prokoušeš přes online formulář, který vypadá jako školní projekt z roku 2004, a nakonec zjistíš, že potřebuješ ještě tři razítka, dvě čestná prohlášení a fotodokumentaci v rozlišení, které tvůj mobil neumí. A pozor – pokud to pošleš špatně pojmenované, můžeš začít od znova.

A i když projdeš celou tou byrokratickou džunglí, peníze neuvidíš hned. Nejdřív všechno zaplať z vlastního, dolož faktury a čekej. Klidně i rok. Protože stát si dává na čas – vždyť je to přece „úspora“. A zatímco ty čekáš, jestli dotace dorazí, tvůj dodavatel už má z tebe zaplacenou dovolenou na Mallorce.

Ironie je, že celá tahle „ekologická pomoc“ sežere tolik času, papíru a energie, že se ekologická stopa programu možná nikdy nesmaže. Ale hlavně, že se politici můžou pochlubit, jak zelení a prospěšní jsou. Ve skutečnosti je to jen další způsob, jak ti prodat tvoje vlastní peníze – tentokrát v recyklovaném obalu.

Mě už to prostě sere.

Zelená úsporám. Dotace, u které spotřebuješ víc nervů než elektřiny.