Prezident

Prezident je zvláštní postava. Nemá skoro žádnou výkonnou moc, ale všichni mu lezou do prdele, jak kdyby rozhodoval o počasí, cenách másla a lécích na rakovinu zároveň. Údajně „reprezentuje stát navenek“ – čti: lítá po světě za tvoje prachy, občas mává rukou a jednou za rok u toho sešle národ do spánku svým „projevem k lidu“. Víc ceremoniálu než obsahu, víc ega než smyslu.

Volby prezidenta? Cirkus. Zvlášť přímá volba. Najednou máš pocit, že jde o život. Televize jedou nonstop „souboje titánů“, komentátoři analyzujou pohledy a pauzy v řeči jak Jolanda z obýváku – „vidím velký špatný“. Ale ve finále? Ať vyhraje kdokoliv, skončíš s dalším kýblem patosu a s postavičkou, co jmenuje premiéra, propůjčuje metály a občas něco podepíše. Anebo nepodepíše. Anebo podepíše a pak řekne, že si to vlastně myslel jinak. Funkce jako stvořená pro narcisty, kteří mají rádi uniformy, kytky a vlastní busty.

A pak ty nekonečný hádky: „Tenhle prezident byl důstojný, támhleten byl ostuda.“ Jako kdyby důstojnost byla nějaká politická funkce. Opravdu potřebuješ, aby tě „reprezentoval“ člověk, kterého sis nevybral kvůli názoru, ale kvůli tomu, že měl lepší tým na Facebooku? Hele, jestli má někdo reprezentovat mě, tak chci aspoň možnost mu rozbít hubu, když kecá hovna. Ale to u prezidenta nejde – ten má ochranku, čestnou stráž a kravatu za dvacet táců.

Prezident je něco jako státní Ježíšek. Nefunguje, ale lidi se hádají, kdo ho má dělat, a každej do něj projektuje vlastní naděje. Je to idol, kterej nemá řešit tvoje problémy – jen vytvářet iluzi, že na tebe nezapomněli. A mezi tím se řeší, jestli má bejt dostatečně důstojnej, fotogenickej, vzdělanej, nebo „lidovej“. Hlavně že si sám na hradě neplatí ani hajzlpapír.

Mě už to prostě sere.

Prezident. Hlava státu, co má funkci, ale ne smysl.