Dálniční síť

Česko. Srdce Evropy. Ale když se rozhodneš někam dojet autem, připadáš si jak v prequelu Mad Maxe. Dálnice, co končí v poli. Přivaděče, co nikam nepřivádějí. A věčný sliby, že „už příští rok se to otevře“ – což slyšíš od doby, kdy jsi ještě neměl občanku. Rakousko má hotovo, Německo hotovo, Polsko předbíhá jak na dálnici i v reálu. A my? My řešíme ekologický posudek na obchvat vesnice, kde žije třicet lidí a dvě žáby.

Postavit u nás kilometr dálnice trvá dýl než postavit jadernou elektrárnu v Jižní Koreji. A stojí to víc než barák v Toskánsku. Každá stavba je epicentrum právních sporů, odporu místních, „nezávislých“ občanských sdružení a samozřejmě nekonečných výběrových řízení, co vyhraje ten, kdo slíbil nejlevněji a pak stejně všechno zdraží. A všichni to víme. Ale stejně jedem těch 110 po rozbitý dvouproudovce, protože „jinudy to nejde“.

A když už se někde fakt staví, tak stylem „všechno najednou a na věky“. Uzavírky přes celé kraje, přeložky, zúžení, semafory, dočasný značení, co vypadá jak LSD trip. A cedule „Omlouváme se za dočasné potíže“, co tam visí osm let. Dočasně. Možná by bylo fér rovnou přiznat: „Na tuto dálnici nemáme koule ani rozum, tak si zvykněte.“

Ale hlavně že máme dálniční známky. Každoročně dražší, nově i digitální, aby sis aspoň mohl zaplatit online za to, že tě bude stát sledovat, kudy jezdíš. A že je těch „dálnic“, za který máš platit, sotva třetina? Nevadí. Platíš. Protože dálnice je víc pocit než realita. Jako státní správa – papírově silná, ve skutečnosti děravá jak naše síť.

Mě už to prostě sere.

Dálniční síť. Když stát slíbí spojit republiku, ale místo toho ti rozjeb* silnice i nervy.