Eurofondy

Eurofondy. Zázračnej pramen peněz, kterej podle politiků „Česko získalo“. A už to je první lež. Protože nic jsme nezískali – zaplatili jsme. A nejen penězma, ale i poslušností. Eurofondy jsou jako když ti Brusel pošle kapesný – pod podmínkou, že si za to koupíš přesně to, co on chce, a ještě mu pošleš fotku, jak se u toho usmíváš.

Když stát rozdává cizí prachy, začne bejt velkorysej jak opilej milionář. Ale jen na papíře. Protože ve skutečnosti je to byrokratický peklo, kde se musíš prokousat tunou formulářů, hlášení, indikátorů, auditem a pak ještě kontrolou auditu, co kontroloval ten první audit. Jeden překlep? Vracíš. Nesplněnej „měkkej cíl“? Vracíš. A nakonec – i když všechno sedí – se klidně stane, že úředník řekne „změnila se metodika“. Takže vracíš. Ale už z vlastního.

A co to vlastně podporuje? Všechno možný. Cyklochodníky do polí, školení „jak se stát kreativcem v digitální době“, sociální podniky bez zákazníků, „revitalizace“ kulturních domů, kam nikdo nechodí. Všude visí cedulky „spolufinancováno z EU“, ale málokde to fakt někomu pomohlo. Trh je rozhozený, ceny pokřivený, podnikatelé místo vymýšlení hodnoty vyplňujou dotazníky a kdo dotace nechce, ten je „nepřizpůsobivej“. Nebo rovnou podezřelej.

A nejlepší jsou ty dotace, co slouží jen k tomu, aby je někdo čerpal. Jako třeba „propagace čerpání dotací“. Jo, to fakt existuje. To je jak kdyby sis půjčil prachy, a část z toho bys musel dát na billboard s nápisem „díky, že jsem se zadlužil!“. A samozřejmě vždycky vyhraje ten, kdo má známý na kraji, dobrej tým na žádostech a umí napsat „udržitelnost“ osmkrát do jedné věty.

Mě už to prostě sere.

Eurofondy. Dotace, který dělaj z trhu bordel a z podnikání soutěž v byrokratickým krasobruslení.