Volební systém

Volební systém je přesně to, co by sis naprogramoval, kdybys chtěl nechat lidi „rozhodovat“ – a přitom jim nikdy nedat skutečnou moc. Začne to už tím, že abys vůbec mohl hrát, musíš mít aspoň pět procent. Takže pokud nejsi část zavedenýho kartelu, v podstatě chčiješ proti větru. Chceš volit někoho, kdo nemá za zády sponzory, billboardy a PR agenturu? Smůla. Tvoje volba bude převedena na jeho procenta – toho, koho nenávidíš. A to všechno pod záminkou „stability systému“.

Kandiduješ? Tak se připrav, že tě do hlavních debat nikdo nepozve, protože „nemáš podporu v průzkumech“. A kde ji máš vzít, když tě nikdo nikde nezmíní, nezavolá a médiím seš u prdele? Krásnej začarovanej kruh, kde tě ignorujou, protože tě nikdo nezná, a nikdo tě nezná, protože tě všichni ignorujou. Takzvaná demokracie. Realita? Uzavřenej klub, kde si novináři, politologové a bývalí asistenti přehazujou mikrofony a vyprávějí si historky o tom, kdo se víc zasloužil o „demokratickou kulturu“.

A pak jsou tu volební průzkumy. Víc marketing než data. Ve skutečnosti nástroj na ovlivnění výsledků. Protože čím častěji ti budou říkat, že „tenhle má šanci“ a „támhleten propadne“, tím víc lidí začne takticky „volit menší zlo“, místo aby volili to, co fakt chtějí. Výsledek? Systém konzervuje sračky. A ještě ti řekne, že to je „vůle lidu“. Akorát ten lid si předem vybral někdo jinej – ve studiu, na stranickým sekretariátu nebo v zasedačce u grantovýho sponzora.

A do toho všeho D’Hondtův přepočet, který přidává bonusy vítězům a trestá menší strany. Jo, to je fakt spravedlivý. Jako kdyby v běhu na sto metrů dostal Bolt náskok pět metrů, protože měl v minulým závodě víc fanoušků. Ale hlavně, že máme pluralitní demokracii. Ve skutečnosti máme pokřivenej, zabetonovanej systém, kde se změna nedá odhlasovat. Jen odsedět. A pak to zkusit znova. S tím samým výsledkem.

Mě už to prostě sere.

Volební systém. Zamčenej turniket, kterej ti říká, že máš svobodu jít, kam chceš.