Neziskovky

Neziskový sektor. Magický svět, kde se prachy objevují, i když je nikdo nevydělává. Svět, kde se místo výsledků měří „dopady“, místo odpovědnosti „poslání“ a místo efektivity „genderová diverzita v rozhodovacích procesech“. A hlavně – svět, kde ti stát z daní sebere, a pak to pošle do projektu „Posílení hlasu komunitních zahrad ve vyloučených oblastech“.

V normálním světě musíš mít produkt, zákazníka, odpovědnost. V nezisku ti stačí grant a správná ideologie. Když děláš „pro společenské dobro“ (rozuměj: opakuješ mantry o klimatu, rovnosti a boji proti dezinformacím), stát tě bude dotovat i kdybys neuměl zalít kytku bez webináře. A když přijde kontrola? Neboj. Stačí říct „evaluace probíhá“ nebo „v procesu komunitního plánování“ a jede se dál.

A ty, co to platíš? Nikdo se tě neptá. Daně jdou z tvý výplaty rovnou do neziskovek, o kterých jsi v životě neslyšel, ale který mají vlastní PR tým, tiskovky a podcast o marginalizaci hlemýždí identity. Když je krize, seškrtá se zdravotnictví nebo školství – ale neziskovky běží dál. Protože kdo by jinak školil úředníky o intersekcionalitě v komunikaci s veřejností?

Neziskovka dneska neznamená „nechci zisk“. Znamená to: chci prachy bez rizika, odpovědnosti a trhu. A stát? Ten to žere. Protože ví, že přes neziskovky si může pěstovat veřejnej názor, budovat ideologii a přes granty udržovat loajalitu. To už není občanská společnost. To je paralelní státní struktura, která žije z tvý práce a tvý pasivity.

Mě už to prostě sere.

Neziskovky. Když si stát sám sobě zaplatí potlesk.