Poslanecká imunita

Poslanecká imunita. Sen každého, kdo si někdy řekl: „Hmm, co kdybych dneska porušil zákon – ale bez následků?“ Ve světě běžných smrtelníků tě stáhne k zemi i blbě zaparkovaný auto. Ale ve světě politiky? Tam si můžeš zaparkovat vlastní ksicht v kriminálně podezřelé kauze a stačí tři slova – „vydání nepřipadá v úvahu“ – a jedeš dál, kolečko se točí, kabát zůstává čistý.

Imunita měla původně chránit politiky před šikanou moci. Jenže dneska chrání hlavně před odpovědností. Uděláš průser? Nevadí. Stačí se schovat za řečnický pultík nebo se prohlásit za „oběť mediálního honu“ a kolegové v dolní komoře tě podrží jako špatnou investici. Je to jako mít permanentní „get out of jail free“ kartu z Monopolu – jen s tím rozdílem, že místo hraní si s papírkama se tu hraje s lidskýma životama, penězma a zákonama.

A co se stane, když se přece jen něco dostane ven? Když tě policie navrhne vydat? Většinou nic. Všichni se zatváří vážně, zahrají si pár děsně dramatických tiskovek a pak to stejně zametou pod koberec ve jménu „parlamentní kultury“. A ty jako občan? Ty držíš hubu a sleduješ, jak ten samý člověk, kterej by měl stát před soudem, dál kecá do toho, jak bude vypadat tvůj život.

Tohle není ochrana demokracie. Tohle je výsměch právnímu státu. Ať už jde o korupci, podvody nebo násilí – nikdo by neměl stát nad zákonem jen proto, že má židli s vyšívaným znakem. A nejvíc bolí to ticho. Ticho voličů, kteří si na to zvykli. Ticho médií, které si dávají pozor, aby si to s nikým nerozházely. A ticho politiků, co právě hlasují o tom, že si dál budou navzájem krýt záda.

Mě už to prostě sere.

Imunita. Ne ochrana před nespravedlností, ale licence na beztrestnost pro ty, co už dávno ztratili stud.