Politická korektnost

Politická korektnost je jako chodit po minovém poli s kytkou v ruce. Všichni se tváří, že je to květinový festival, ale pod povrchem čeká exploze, pokud řekneš cokoli jiného než: „Všichni jsme krásní a všichni máme pravdu.“ Je to jazykový alcatraz pro každého, kdo si dovolí popsat věci tak, jak jsou. Protože co kdyby se někdo urazil?

Nejde o ohleduplnost. Nejde o empatii. Jde o absolutní kontrolu slov, názorů a myšlenek – maskovanou jako „slušnost“. Jenže tahle slušnost se mění v inkvizici, kde tě ukřižujou za to, že jsi použil slovo, které bylo naposledy schváleno v roce 2017, a dnes už je na černé listině. Dřív se říkalo „postižený“, pak „handicapovaný“, pak „osoba s jinými schopnostmi“, a dneska už je asi nejbezpečnější neříkat vůbec nic. Jen kývat a doufat, že ti to nevyčtou.

Celá tahle korektnost se neptá na úmysl. Neptá se, co jsi chtěl říct. Jen na to, jestli jsi se trefil do aktuálně platného manuálu terminologické čistoty. A kdo ten manuál napsal? Nějakej samozvanej morální dozorce, co by ve skutečném světě nepřežil den bez Twitteru a mentálního kolapsu ze špatně zvoleného zájmena. Mezitím se problémy kupí, ale hlavně že máme víc pohlaví než funkčních dálnic.

A jak to dopadá? Místo řešení problémů se řeší, jestli jsi někoho náhodou „neexkludoval verbálně“. Místo přímého slova – slizká korporátní mluva, místo pravdy – opatrné balancování, aby náhodou někdo nebrečel na internetu. Dnes už nestačí držet hubu. Musíš držet hubu správným způsobem.

A ti, co tuhle korektní sračkometovou kulturu vyžadují? To jsou často lidi, co v životě nic reálnýho nedokázali, ale o to hlasitěji křičí o morálce druhých. Internetoví biřici, kteří nemají problém se do tebe pustit, protože jsi ve stresu řekl „černoch“ místo „Afroevropan s migrační zkušeností“. Ti, co celý dny sjíždí Twitter a hledají nový důvod k uraženosti, aby si mohli virtuálně vylít svůj komplex méněcennosti na někoho, kdo aspoň pracuje. Celej jejich svět je postavenej na „etiketě“, která se mění rychleji než pravidla pandemickýho semaforu – a každej, kdo nestíhá, je automaticky nácek, sexista nebo aspoň společensky nevědomý kretén.

Tohle nejsou obránci slabých. To jsou samozvaní malomocní cenzoři, co dohlíží, abys neřekl pravdu moc nahlas. O spravedlnost jim nejde. Jde jim o moc. O to, kdo má právo mluvit, kdo má držet hubu a kdo má být veřejně vláčen za to, že udělal vtip na špatné téma. Vtip! Dneska je větší zločin udělat si srandu z menšiny než třeba zpronevěřit půlku rozpočtu. Můžeš rozjebat školství, zašlapat podnikání a zadlužit půlku státu – ale když omylem řekneš „tlustý“ místo „plus size jedinec“, čeká tě online lynč jak za genocidu. Vtipy jsou toxické, pravda je nebezpečná a mlčení... podezřelé. V tomhle světě se totiž nehodnotí činy, ale jazykový výkon podle manuálu citlivosti.

Mě už to prostě sere.
Politická korektnost. Kult uražených bez páteře, co chtějí ostatním diktovat, jak mluvit, myslet i dýchat.