Zločiny bez oběti

Pojem „zločin“ kdysi znamenal, že se stal škodný akt s reálnou obětí – někdo zemřel, někdo krvácel, něco se rozbilo. Dneska ti ve stejném pytli přistanou i věci, kde se neohnula ani větvička. Otevřeš si pivo na lavičce, nikoho nepraštíš, lavička zůstane celá… a přesto 2 000 Kč pokuty, protože prý „ochrana veřejného pořádku“. Veřejný pořádek je zjevně křehčí než porcelán po babičce, když ho ohrozí i půllitrová plechovka. Skutečný důvod? Výběr výpalného, aby měl měšťák splněnou denní kvótu a radnice na nový betonový květináč.

Ještě veselejší je marihuana. Pěstuješ na balkoně tři kytky, žádná mafie, žádný prodej dětem, jen tvůj klid po šichtě. Policie tomu ale říká „výroba omamné látky“ a dorazí s tíhou SWATu, jako bys v suterénu míchal fentanyl. Pár kytek na balkoně a rázem tě média malují jak Escobara. Stát z tebe udělá padoucha, aby mohl vykázat „boj proti drogám“ – zatímco reálné problémy typu pervitin prodávaný dětem za školou vylétají komínem, protože na ty je třeba fakt makat, ne jen sbírat balkonové pěstitele.

O sexworky se poslanci postarali ještě sofistikovaněji: dva dospělí souhlasí, peníze souhlasí, žádný nátlak nikde – a přesto tě čeká byrokratické minové pole licencí, registračních pokladen a náhodných razií. Úředník se tváří, že „chrání morálku“, ale ve skutečnosti chrání hlavně svoji možnost vybrat vyšší DPH. „Nebojte, je to pro vaše dobro,“ říkají, zatímco ti vlezou do ložnice i do peněženky. Kdyby dobro vonělo po penězích, muselo by tohle místo vonět jak trezor Národní banky.

Pak tu máme zaručené „zdravotní“ delikty: jedeš bez pásu, vyfasuješ litr, přidají ti body a ještě morální přednášku. Nebo si doma vypálíš vlastní slivovici – tradiční kulturní rituál – a hned jsi pašerák: stát nechce přijít o spotřební daň a nenechá tě ty tři deci švestek vypít, dokud k nim nepřihodíš kolek. V soukromém pokeru o drobné mezi kamarády zase riskuješ pokutu jak za zřízení nelegální herny. Žádná skutečná oběť, jen „ohrožení státního monopolu na hazard“. Jinými slovy: když někdo vyhrává bez státu, stát prohrává – a to se přece nesmí.

Filosoficky je to celé postavené na hlavu. Čin bez poškozené strany není zločin, ale styl života, který úředníkům smrdí, protože se nevejde do tabulek. Tak z tebe udělají „škodnou“ a vytáhnou paragraf. Krásně to ukazuje, že stát není ochránce; je to pasák, který ti za každé „nepovolené“ vybočení z ohrady hned ostříhá kus vlny. Oběť? Ta se nachází až v okamžiku, kdy ti přistane složenka.

Mě už to prostě sere.

Zločiny bez oběti. Žádný poškozený, žádný zločin – tak si nás vyrobí jako viníky na zakázku.