Korupce

Nevěříš na perpetuum mobile? Stačí sledovat český státní rozpočet. Daňový kohoutek teče nepřetržitě, ale každé jaro nám suše oznámí, že „na školství a silnice chybí peníze“. Záhada? Kdepak — z miliard se cestou od daňového přiznání k veřejné zakázce odpaří elegantní obálková mlha. Nové „chytré“ lavičky za sto tisíc kus, opencardové kartičky, co uměly MHD i kafíčko (a pak už jen kafíčko), nebo legendární „nejlevnější dálnice v EU“, která nakonec stála dvojnásobek té rakouské. Vždycky stejný scénář: tajemná firma s pěti tisíci základního kapitálu, tendr šitý na míru a podpis v pátek těsně před zavíračkou — aby byla „transparence“.

Korupce nám prorostla do jazyka tak hluboko, že jsme vynalezli eufemismy: „konsultantské služby“, „motivační složka“ nebo „studie proveditelnosti za půl miliardy, která skončí v šuplíku“. V překladu: kufřík, obálka a večeře v michelinské restauraci. Politik, co hlasuje pro dotaci, druhý den náhodou usedne do dozorčí rady příjemce dotace. Úředník, který podepisuje soutěž, má o víkendu „narozeniny“ — a gratulanti mu zaparkují úplně nové SUV přímo před barákem. A když se někdo zeptá, odkud vítr fouká, spustí se kouřová clona legislativy: „Všechno proběhlo podle zákona.“ No jasně, protože zákon si napsali sami.

Největší tragikomedie? Při všem tom vyhazování cizích peněz se tváří, že kradou „jen trochu“. Dvoumilionová úplatková kauza dostane v novinách maximálně pár odstavců, zatímco opilej strejda na kole v parku titulní stranu. Malá domácí destilačka je národní hrozba, ale když ministerstvo nakoupí tři CT skenery za cenu celé nemocnice, slyšíš akorát echo slova „individuální selhání“. Kdyby se tyhle „individuální selhání“ počítaly jako státní příjmy, dávno splácíme státní dluh a ještě posíláme humanitární balíčky Švýcarům.

Aby to bylo kompletní, kontrolní instituce se tváří jako bulteriér na steroidech, ale kousnou jen tehdy, když selže kamufláž. Jinak vydají zprávu, že „došlo k drobným administrativním nedostatkům“. Překlad: dokumenty byly tak pečlivě zfalšovány, že se jich nikdo nechce dotknout. Přidej k tomu milion „strategických“ neveřejných smluv a celý cirkus stojí pevně jak betonové prasátko — v klidu čekající až do něj narazí další daňový příjem.

Mě už to prostě sere.

Korupce. Dokud budeme mlčky platit vstupné, tenhle večírek nikdy neskončí.