Státní školství

Školství je snad nejdéle běžící prank v dějinách.
Všichni to nenáviděj. Všichni si z toho dělaj prdel.
Ale každej rok poslušně nahází děti do budovy, kde se na zvonění stojí v řadě a za to, že si dovolíš jít chcát bez povolení, dostaneš poznámku.

Tohle není vzdělávání. To je drezúra.

Státní škola vypadá, jako kdyby někdo vzal padesát let starý vojenský kasárna, přidal hnusný barevný linoleum a místo řevu seržanta pustil zvonek každých 45 minut.
Rovně sedět. Psát to samý jako ostatní. Nedívat se z okna. Neptat se. Držet krok.

Jo, to je přesně ten skillset, co potřebuješ do života:
držet hubu a čekat, až ti někdo řekne, co máš dělat.

A pak ti řeknou, že tě škola připraví na život.

Jo, přesně – na ten „život“, kde si sedneš, držíš hubu, posloucháš autoritu, kterou sis nevybral, plníš nesmyslný úkoly a čekáš na obědovou pauzu, která tě aspoň na chvíli vysvobodí z toho utrpení.

Na život, kde se neptáš proč, ale jen: „Kdy to má bejt hotový?“

Na život, kde tvoje hodnota závisí na tom, jak dobře papouškuješ, a kde ti kreativita zůstane akorát jako diagnóza.

Škola tě fakt perfektně připraví – na přežívání ve státním systému.

Ve škole se nenaučíš vůbec nic, co ti reálně pomůže přežít.
Nevíš, jak si zařídit bydlení. Nevíš, jak se bránit před právním ojebem. Nevíš, co znamená RPSN. Ale víš, že bělomech sivý roste na vlhké severní straně. Paráda.

A přitom to všichni vědí.
Všichni říkají, že škola je přežitek, že učí nesmysly, že je to ztráta času.
Ale pak do toho pošlou vlastní děti.
A když se zeptáš proč, řeknou:
„My jsme tím taky prošli. A jsme v pohodě.“

Jo. V pohodě.
Třicetiletý lidi, co nenávidí pondělky, maj z autorit žaludeční neurózu a celej život přepočítávaj čas na dovolenou.
V pohodě jako rozbitý kolo, co už ani nebrzdí – ale hlavně, že ještě jede.

Školství je jak starej Windows: pomalý, zacyklený a plný chyb.
A kdo se zeptá, jestli bychom to neměli celý smazat a nainstalovat něco jinýho, toho pošlou za školním psychologem.

Mě už to prostě sere.

Tohle je třetí věc, co mě sere na státu.
Školství.
Ne jako nástroj vzdělávání.
Ale jako kolektivní trauma, který si každej racionalizuje tím, že přežil –
a zapomněl, co ho to stálo.