Přeskočit na obsah

Daňový otrok · díl 2

Daně

Největší legální ojeb v dějinách organizovanýho násilí.

Václav ·

Říká se, že v životě jsou jistý dvě věci: smrt a daně. Ale smrt má aspoň slušnost přijít sama.

Všichni je platíme. Většina jich má plný zuby.
A stát? Ten se tváří, že je to pro naše dobro.
„Cena za civilizaci,“ říkají.

Jo, jasně.
A právě proto si každej rok sám spočítám, kolik mě ta vaše civilizace zase bude stát. Stát ti nepošle výpočet. Nečekej ani návod. Ani upozornění. Jediný, co ti s radostí přistane ve schránce, je pokuta za pozdní podání. A samozřejmě s razítkem. Protože razítko z toho dělá legitimní buzeraci.

Jsem občan? Tak si to přece mám zjistit, ne?
No jasně. Proto každej druhej Čech googlí „jak vyplnit daňové přiznání“ a „co je to přenesená daňová povinnost“ zatímco stát se u toho dívá jak učitel, co rozdal test z látky, kterou nikdy nevysvětlil.

A nejlepší část?
Když to všechno zvládnu – včas, správně, bez chyb –
nedostanu vůbec nic.
Ani pochvalu, ani poděkování, ani blbý lízátko.
Maximálně další formulář na příští rok.

Kdyby tohle dělal soukromej subjekt, řekneš, že je to vydírání a pošleš ho do prdele.
Ale protože to má na sobě razítko a dvouocasýho lva, tak je to prý „solidární přístup k financování státu“. Kterej vocas tohle vymyslel?

Kurva, tomu říkáte solidarita? Solidarita je, když chci pomoct.
Tohle je, když mě donutíte – a pak mi řeknete, že bych měl bejt ještě rád.

A když uděláš chybu? Žádný upozornění ve stylu „hele, vypadá to, že jste zapomněl jedno číslo“ – ne. Rovnou penále, úrok, sankce, plus pět let zpátky jako dárek. Žádný milosrdenství.

A když se ozveš, že ti to nikdo neřekl? Že jsi nevěděl, že se máš zdanit i za to, že sis doma sám vypěstoval rajče? Odpověď je vždycky stejná:
„Neznalost zákona neomlouvá.“

No jasně. Zvlášť když ten zákon má víc stránek než Pán prstenů a píšou ho vyžírky v kravatách, co si sami schvalujou platy.

Mě už to prostě sere.

Tohle je druhá věc, co mě sere na státu.
Daně.
Ne jako nástroj spravedlnosti.
Ale jako každoroční připomínka, že i když ti stát vezme půlku všeho,
pořád po tobě bude chtít, abys mu to sám spočítal a naservíroval na zlatým podnose.