Volby

Volby jsou jako státní pohřeb svobody.
Bohužel v tý rakvi neleží stát. Ležíš tam ty – s volební obálkou v ruce, zatímco ti stát zpívá hymnu jako pohřební pochod.

Jednou za pár let ti stát dovolí zahrát si na dospělýho. Vemeš si čistý hadry, hodíš na sebe volební náladu a jdeš splnit svou „občanskou povinnost“. Cejtíš se důležitě. Zapojenej. Potichu si říkáš: „Teď to fakt může bejt jiný.“

Leda hovno.

Ve skutečnosti ses právě zúčastnil kolektivního rituálu bezmoci.
Dostals minutu ve světle reflektoru, abys měl pocit, že jsi něco ovlivnil – a pak zpátky do stínu. Zase jsi jen šroubek v mašině. Zase si tě systém zaškrtl jako „aktivního občana“. A může dál vesele pokračovat v ojíždění tvý svobody.

A co je na tom největší bizár? Že to lidi furt žerou.
Tenhle tragikomickej kabaret. Všichni ví, že herci lžou, že scénář psali lobbisti a kulisy drží pohromadě jen izolepou naděje. Ale stejně přijdou, zatleskaj a koupěj si popcorn. Je to volební Stockholm syndrom:

„Jasně, stát mi celý roky drtí koule mezi dvěma paragrafama, ale když mi dá jednou za čtyři roky obálku, cejtím se jako rovnocenej partner.“

Hele – nejsi svobodnej občan. Jsi daňovej donor s volebním kuponem v ruce.
A ten kupon slouží jako alibi. Ne tvoje. Jejich.

„Tohle sis přece zvolil!“ Tak drž hubu a krok.

Ty vole, já jsem si nezvolil, že mi budete brát víc než půlku výplaty.
Že mi děti budete učit, jak milovat stát dřív, než umí psát.
Že mi budete cenzurovat internet, vyhazovat prachy za poradce, dotace a pětkrát předražený zakázky.
Já jsem si nezvolil, že mě pošlete na daňovej úřad s pocitem, že když něco pokazím, půjdu za mříže.
Já si nezvolil ani tu hru. Vy jste mi ji vnutili.

Je to jako kdybys byl v base a jednou za čtyři roky ti dali možnost vybrat si dozorce.
Franta nebo Karel. Franta ti dává míň facek, tak ho volíš.
A pak ještě s hrdostí postneš fotku na socky s hashtagem #Splněno.
No gratulace, frajere. Odhlasoval sis další čtyři roky v kleci.

Když se mě někdo zeptá, proč nevolím, odpovídám:
„Protože mě nebaví dělat kompars ve státním pornu a tvářit se u toho, že hraju hlavní roli.“

Nemám zájem legitimizovat jejich šaškárnu tím, že jim budu dělat křoví. Scénář je dávno hotovej, postavy rozdaný a ty? Ty jsi jen další komparzista v propagandistickým divadle pro idioty. Máš vypadat nadšeně, zahrát si na občana a pak držet hubu. A mezitím se tam nahoře řehtaj, jak jsi jim to zase sežral i s volební urnou.

A co je na tom celý nejvíc smutný? Že to vůbec musím říkat.
Že vůbec musím někomu vysvětlovat, proč mi přijde šílený, aby se někdo radoval, že si smí jednou za čas vybrat, kdo ho bude šikanovat.
A že mi většina lidí na to řekne:
„No jo, ale lepší něco než nic.“

Ty vole.
„Něco“ není vždycky lepší než „nic“.
Obzvlášť když tím „něčím“ je fackovací automat s funkcí výběru tempa.

Mě už to prostě sere.

A jestli to sere i tebe, tak vítej.
Tohle je první bod mýho seznamu.
Volby.
Ne jako symbol svobody.
Ale jako každoroční připomínka, že většina lidí si klidně sama nasadí obojek – hlavně když jim ho podají ve státních barvách a k tomu pustí hymnu.