Zdravotnictví

Tak jo, dneska si dáme jednu z těch věcí, co prý máme „zadarmo“. Protože co by to bylo za život, kdyby sis nemohl nechat prohnat močák ultrazvukem za tři měsíce, protože pan doktor má dovolenou, ordinační hodiny jen v sudý úterý a protože prostě může. Vítej ve světě státního zdravotnictví, kde pacient není zákazník, ale obtížnej hmyz, co otravuje zdravotní sestru v osm ráno, když si zrovna maže rohlík s paštikou.

Tohle není nemocniční péče. To je státem dotovaná sociální loterie. Někdo má štěstí, že zrovna neskončí na pohotovosti s infarktem v den, kdy mají výpadek systémů. A někdo jinej si „vyhraje“ kombinaci: čekací lhůta tři měsíce, pak pětiminutový vyšetření, kde doktor kouká víc na hodiny než na tvoje výsledky, a nakonec univerzální rada „Zkuste ibalgin a šetřete se.“

A víš co je nejvtipnější? Že za to všechno platíš. Ne jako, že bys vytáhl peněženku a cvaknul, to ne. Tady se to maskuje líp – říká se tomu zdravotní pojištění. Povinný, samozřejmě. Protože kdyby to nebylo povinný, většina lidí by to možná přestala platit. A víš proč? Protože by si třeba radši zvolili doktora, kterej se na ně nebude tvářit, jako kdybys mu rozbil mikroskop.

Ale ne, máme přece „solidaritu“. To znamená, že ty platíš, i když nejsi nemocnej, aby stát mohl přeplácet zbytečný úředníky, dotovat ztrátový špitály a hlavně – aby mohli všichni dělat, že tenhle systém vlastně funguje. Ne, nefunguje. Funguje stejně jako fax nebo veřejná zakázka na e-recepty: pomalu, draze a na hovno.

Pamatuješ na dobu, kdy sis šel pro prášky a zjistil, že systém eReceptů spadnul? A tak ti řekli, ať si to zkusíš vyzvednout zejtra. Jako bys měl chřipku s odloženou platností. Nebo když tvůj praktickej lékař po dvaceti letech praxe z ničeho nic zmizel, kartotéka zmizela taky, a nová doktorka tě vzala na vyšetření „někdy v září, pokud se uvolní místo“. A co zubaři? To je samostatná kapitola – tady žiješ s vědomím, že jestli tvůj aktuální zubař umře, tak tvoje šance na novýho jsou přibližně stejný jako výhra ve Sportce. Pokud nejsi těhotná sestra nebo jeho bratranec.

A teď pozor, šok: ono to jinde jde. Třeba v Thajsku – ano, v „rozvojovým“ Thajsku – kde přijdeš do nemocnice, zaregistruješ se za dvě minuty, sestra tě vezme za ruku, projde s tebou celý vyšetření, ještě ti na konci koupí kafe ve vyleštěným nemocničním Starbucks a ty za to zaplatíš míň, než kolik tě stojí měsíční odvody na zdravotku v Česku. A nikdo na tebe nekřičí, že je přetíženej. Nikdo ti neřekne „to musíte na jiný oddělení“ nebo „to vám nepředepíšu, to musíte od obvoďáka, kterej má termín v srpnu“.

Zatímco tady? Tady žiješ s vědomím, že kdybys náhodou fakt něco potřeboval, tak budeš prosit, čekat, poníženě telefonovat, pak tě stejně pošlou jinam a celý to kolečko si zopakuješ, dokud se buď neuzdravíš, nebo nezemřeš. A mezitím budeš platit. Povinně. Každej měsíc. I když zrovna žádnýho doktora nevidíš. I když jediná zdravotnická pomoc, co jsi kdy dostal, byla od strejdy na vesnici, co ti vytáhnul klíště.

Mě už to prostě sere.
Tohle je další bod mýho seznamu. Zdravotnictví. Ne jako péče o zdraví. Ale jako státem posvěcená čekárna na smrt, kde tvoje role není být v pořádku – ale držet hubu, odvádět, a doufat, že tě systém nesemele dřív, než tě někdo stihne vzít na řadu.