Demokracie

Demokracie. Magický slovo, co má vyvolávat pocit svobody, rovnosti a účasti. Ve skutečnosti? Spíš dobře marketingově zabalený podvod na voliče s bonusovou nálepkou "to nejlepší co jsme vymysleli".

Říká se tomu "vláda lidu". Ale co to vlastně znamená? Že se jednou za čtyři roky zúčastníš rituálu, kde si vybereš z partičky šklebících se ksichtů, co by bez partajní knížky nebyli schopní řídit ani zasedačku v domově důchodců? A pak máš držet hubu, protože "jsi to přece zvolil"?

Demokracie se prodává jako náboženství moderního světa. Máš své kněze – politiky. Máš svatá písma – volební programy. Máš oltáře – volební místnosti. A když věříš dostatečně silně, možná tě jednou systém spasí. Anebo ti aspoň dovolí zvolit si, kdo tě bude dál dřít. Amen.

V demokracii prý rozhoduje většina. Jenže jaká většina? Půlka lidí k volbám nejde. Z tý druhý půlky volí každej někoho jinýho. A výsledek? Vládne banda, kterou reálně zvolilo třeba 10–15 % lidí. To má bejt jako co? Vláda lidu? Spíš vláda kroužkujících fanatiků s volební kalkulačkou.

A proč? Protože náš volební systém připomíná výběrový řízení na státní zakázku – záměrně zmatený, neprůhledný a vždycky to vyhraje ten, kdo má nejvíc známostí a nejmíň zábran. Přepočty, koalice, klauzule, přeskakování přes práh... To není demokracie, to je puzzle pro masochisty. A když na to upozorníš, tak jsi prej "nepřítel svobody". Ty vole. Jako kdyby upozornit, že císař je nahej, bylo útokem na textilní průmysl.

To není vláda lidu. To je casting na mistra manipulace.

A když už nezaberou kecy o "budoucnosti pro naše děti" a "společném dobru", přijdou na řadu profíci přes PR. Tým za kulisama, co ti naservíruje kampaň jako Netflixovej seriál. Emoce, příběhy, slogan co se vejde na billboard a neřekne vůbec nic – a bum, máš premiéra. Viz Prchal a jeho instantní marketingový zázrak pro Babiše. Stačilo pár správnejch filtrů, pár vděčných záběrů z kravína, a rázem z miliardáře s čapím hnízdem za prdelí udělali spasitele národa. Sorry jako.

A nejlepší je, jak se tenhle cirkus prezentuje jako vrchol civilizace. Údajně máme svobodu slova, volební právo a možnost ovlivňovat směřování státu. Jenže to všechno platí, dokud nezačneš říkat něco, co se nehodí do scénáře. Jakmile zpochybníš hru samotnou, jsi hrozba. Přitom neříkáš nic víc než to, že vybírat si mezi hromadou hoven podle barvy není volba, ale olfaktorickej test poslušnosti.

Řekneš, že ti vadí, jak to funguje? Tak ať koukáš bejt zticha, protože "systém sice není dokonalej, ale bez státu by tu byl jen chaos a anarchie!". Jasně. A chleba s hovnem je taky jídlo, jen musíš zavřít oči a dělat, že to je paštika.

A tak se dál točí kolotoč. Sliby, kampaně, hádky v televizi, laciný hesla, plakáty na každým rohu. Všichni vědí, že je to jen divadlo – ale stejně přijdou, zatleskaj a tvářej se, že to nějak pomůže. Ne, nepomůže. Režie je pořád stejná, kulisy se mění jen podle rozpočtu, a scénář je vždycky o tom, jak tě obrat o prachy, svobodu a iluze.

Demokracie dnes neznamená, že rozhoduješ. Znamená, že dáváš bianko šek. Že podepisuješ souhlas s tím, že tě někdo bude další roky buzerovat, omezovat a poučovat – a ty budeš ještě rád, že sis mohl vybrat značku.

Mě už to prostě sere.

Tohle je další bod mýho seznamu. Demokracie. Ne jako vláda lidu. Ale jako permanentní alibi pro parazity, co si tvoji důvěru přeložili jako "dělej si s náma, co chceš".