Propaganda

Pamatujete na to, jak Jana Maláčová kdysi řekla, že už ji unavuje „plytká diskuse“? Jo, tak to byla ta chvíle, kdy ti vrchnost doslova řekla, že na tvoje otázky už nemá nervy. Že tady se nevede debata. Tady se přijímají narativy.

Protože propaganda už dneska není plakát s holubicí nebo panák v čepici, co ukazuje do dálky. Ne. Dnešní propaganda má titul z politologie, tichý hlas, pastelovou grafiku a grant na „posílení demokracie v krizové době“. A hlavně: nemá režim. Je jí úplně jedno, jestli zrovna vládne levice, pravice, nebo lunární koalice. Ona si jede svoje. Ne jako názor. Ale jako základní nastavení reality.

Stát v tom hraje roli distributora. Není nutně ten, kdo všechno vymyslí – ale je to ten, kdo zajistí, že se to dostane všude. Do škol. Do televize. Do zákonů. Do hlav. A pak už není potřeba nic zakazovat. Lidi se sami hlídaj, co si „ještě můžou dovolit říct“, a co už „není společensky přijatelné“. Auto-cenzura jako nová forma ctnosti.

Chceš příklady? Zkus říct, že Green Deal je drahý nesmysl. Do pěti minut z tebe udělají popírače vědy, který chce, aby jeho děti žraly CO₂ k obědu. Zpochybni smysl EU – jsi automaticky proruský element. Zamysli se, jestli náhodou demokracie neznamená čtyři roky bez jakéhokoliv vlivu – a hele, extremista! S tím se přece nediskutuje. To by byla… ano, přesně tak: plytká diskuse.

A indoktrinace? Ta jede už od první hodiny vlastivědy. Nenápadně, systematicky, odborně. Neučíš se přemýšlet. Učíš se říkat to, co se od tebe čeká. Třeba že „žijeme v demokratickém právním státě“. Dítě v pátý třídě sotva ví, co je právní stát, ale už si to píše do sešitu jako fakta. Ne otázky. Fakta. Demokracie je nejlepší – bod. Evropská unie je přínosná – bod. Stát se o nás stará – podtrženo.

A pak se divíš, že dospělí voliči věří tomu, že diskuse o systému je nebezpečná. Že debata o volitelnosti daní nebo o smyslu státních institucí je extrém. Protože tak byli vychovaní. V systému, kde názor je správnej, když je v učebnici. A kde kritický myšlení znamená, že si umíš vybrat mezi dvěma vládními narativy – ale hlavně slušně, a bez plytkejch diskusí.

A média? Ta ti ráda připomenou, že informace je hodnota. A že pravda je to, co říká „ověřený zdroj“. Ideálně takový, který dostává peníze z rozpočtu. Jiný pohled? Nebyl ověřen. Není důvěryhodný. Není v souladu se zákonem. Není v souladu s mírem, s klimatem, s Evropskou komisí nebo se strategií digitální dekády. Jako bys šel k doktorovi a on ti zakázal druhý názor, protože ten první je schválený ministerstvem.

A to nejlepší? Nikdy se o tom nemluví jako o propagandě. Říká se tomu „osvěta“. Nebo „boj s dezinformacemi“. Nebo „udržitelné myšlení“. Nebo moje oblíbený: sdílená evropská hodnota. Nikdo neví, co to je, ale když s tím nesouhlasíš, jsi hrozba.

Mě už to prostě sere.

Tohle je další bod mýho seznamu. Státní propaganda. Ne jako lživý leták. Ale jako vynucený rámec, kde diskuze končí dřív, než začne, a kde pravda není hledaná – ale přidělená.