Politika územního rozvoje

Politika územního rozvoje zní důležitě – jako kdyby někdo konečně věděl, kam se ta země vlastně má rozrůst. Ve skutečnosti je to jen další excelová mapa, kterou kreslí lidi, co naposledy viděli pole z okna služebního Superbu. Dokument plný barev, čar, šipek a termínů, kterýmu nerozumí ani ten, kdo ho psal. Hlavní cíl? Aby se to dobře vyjímalo v šanonu. Realita v terénu nikoho nezajímá.

Každých pár let se tenhle plán „aktualizuje“. Ne podle potřeb lidí, ale podle toho, kdo má zrovna známýho na ministerstvu. Jednou se z ničeho nic objeví koridor pro dálnici přes vesnici, jindy se zruší průmyslová zóna, protože se tam údajně „nachází cenné území“. Cenné pro koho? Pro developera, který už tam dávno něco koupil. Stát tomu říká „koordinace zájmů“. My tomu říkáme bordel.

A nejlepší jsou ty veřejné konzultace. Lidi se můžou „vyjádřit“, ale to znamená, že napíšou připomínku, která skončí v PDFku, co nikdo nikdy nečte. O výsledku už je totiž dávno rozhodnuto. Když se ozveš moc, jsi „narušitel procesu“. Když mlčíš, jsi „spokojený občan“. A když se to nakonec postaví přes tvoje pole, dostaneš dopis, že stát jednal „v souladu s veřejným zájmem“. Ten veřejný zájem se ovšem vždycky záhadně kryje s tím soukromým.

Politika územního rozvoje je ve skutečnosti návod, jak oficiálně legalizovat nesmysly. Kde se má stavět, se ví dávno – tohle je jen dodatečná hra na demokracii. Všechno je údajně “transparentní”, jen se nikdy neví, kdo vlastně rozhoduje. Ministerstvo hází vinu na kraje, kraje na obce, obce na stát. A uprostřed stojí člověk, kterému se za barákem staví dálnice, o které se prý rozhodlo „na základě odborných analýz“. A ty analýzy? Dělala firma, která z té dálnice bude žít dalších dvacet let.

Mě už to prostě sere.

Politika územního rozvoje. Když stát kreslí mapu podle sebe, ne podle lidí.