Policejní prezident

Každých pár let se mění policejní prezident a pokaždé to vypadá stejně: vládní tiskovky, slavnostní uniformy, řeči o stabilitě a důvěře. A mezi řádky ta jediná pravda – že nejde o bezpečnost, ale o politiku. Policie v Česku totiž dávno není o chytání zločinců, ale o správném obsazení židlí. Kdo sedí nahoře, ten určuje, kdo se smí vyšetřovat a kdo má zůstat v klidu. A jestli si někdo myslí, že je to přehnaný, ať se podívá, kolik “citlivých kauz” vždycky zázračně skončí „odložením“.

Nový policejní prezident se vždycky představuje jako „nezávislý profesionál“. Jasně. A první věc, kterou udělá, je, že ujistí ministra vnitra, že „spolupráce bude konstruktivní“. Přeloženo: nebudu dělat problémy. Politici si vybírají šéfa policie stejně, jako si vybírají tiskového mluvčího – ne podle odvahy, ale podle schopnosti držet pusu. A ti, co se někdy vzepřeli, už dávno sedí v penzi nebo v advokátní kanceláři.

A to všechno se děje v zemi, kde se každý měsíc objeví nová “citlivá kauza”. Jeden den unikne spis do médií, druhej den se zjistí, že “došlo k administrativní chybě”, a třetí den se všechno zamete pod koberec. Policejní prezident místo řízení vyšetřování organizuje tiskové konference o „důvěře veřejnosti“. Jenže důvěra se nebuduje přes mikrofon, ale přes výsledky. A těch nějak ubývá. Zato stoupá počet porad, reorganizací a PR videí o tom, jak „policie modernizuje“.

Realita? Policie je jako zrcadlo státu. Stejná neschopnost, stejné výmluvy, stejné alibi. Prezident policie se mění, ale systém zůstává. Kdo se přizpůsobí, přežije. Kdo má koule, odpadne. A tak se střídají generálové s medailema, co si je navzájem předávají na ceremoniálech, zatímco dole v ulicích se řeší stejný bordel, co před dvaceti lety. Jen v lepších uniformách.

Mě už to prostě sere.

Policejní prezident. Mění se jméno, ne systém.