Návrh rozpočtu

Každý podzim se opakuje to samý divadlo. Vláda slavnostně představí „návrh rozpočtu“, jako kdyby to byl plán na přistání na Marsu. Grafy, tiskovky, vážný tón, čísla s tolika nulama, že z toho běžný člověk dostane závratě. A za tím vším ta samá lež, co se opakuje už třicet let: „Budeme šetřit.“ Jasně. Jenže v překladu to znamená, že šetřit budeš ty, ne oni.

Rozpočet je taková každoroční fikce. Vládní fanfikce o tom, jak všechno vyjde. Výdaje rostou, příjmy klesají, ale tabulky se vždycky nějak srovnají, protože Excel všechno snese. Když se to nehodí, čísla se „přepočítají“. Když to nevychází, tak se to „upraveně zohlední“. A když už to nejde vůbec, prostě se napíše: “Jednorázové mimořádné opatření.” Přeloženo: “Nevíme, jak z toho ven, ale nechceme, aby to vypadalo blbě.”

Vláda si rozpočet obhajuje jako „strategický dokument“. Ve skutečnosti je to spíš seznam pohádek. Na obranu přidáme, na školství taky, na důchody možná, ale hlavně nezapomeňme na poradce, kampaně, PR a dotace pro kamarády. A když se náhodou někdo zeptá, proč se pořád zadlužujeme, odpověď zní: “Protože to dělají všichni.” Super argument – takhle se hádají děti ve školce, ne ekonomové.

A pak přijde ta fraška ve Sněmovně. Každej klub má svý „zásadní připomínky“, opozice má svý „alternativní návrhy“, a výsledek je vždycky stejnej: rozpočet projde, schodek se prohloubí a nikdo za nic nenese odpovědnost. Za rok se všechno opakuje, jen čísla jsou o pár nul delší. Tiskovka, potlesk, a sliby o „stabilizaci veřejných financí“. Český rozpočet je perpetuum mobile zadlužení — jede sám, dokud se to celé nezhroutí.

Mě už to prostě sere.

Návrh rozpočtu. Hra o tvoje peníze, bez práva házet kostkou.