Opozice

Opozice — to kouzelné slovo, které by mělo znamenat protiváhu moci, ale v české realitě spíš označuje skupinu lidí, co se po volbách urazili. Jejich hlavní činnost? Čekat, až vláda udělá chybu. A když se nic neděje, tak to aspoň dramatizovat. Opozice je tak trochu politická pojišťovna – nefunguje, dokud se nestane průser. A i tehdy jen řekne: „My jsme to říkali.“

Každej jejich projev vypadá jako přehrávka z amatérskýho divadla: tón rozhořčení, gesto k obloze, pohled do kamery. Obsah? Nula. Hlavní je, že se to dobře sdílí. Kritizovat je snadný, když nic netvoříš. Oni nejsou protivládní, oni jsou prostě proti. Proti všemu, všem a hlavně proti tomu, že zrovna nejsou u moci. Každej jejich návrh začíná slovy “mělo by se” a končí “tohle je nepřijatelné”. Skvělá práce – kdyby šlo o Facebookový komentáře, ne o parlament.

Opozice má být svědomí systému. Jenže tady je to spíš parta bývalých spolužáků, co se střídají u tabule a dělají, že mají lepší nápady. V opozici se chovají jak revolucionáři, ale jakmile se dostanou k moci, okamžitě zapomenou, co slibovali. Najednou všechno nejde, všechno je „složitější, než se zdálo“, a všechno zlo se stává „nutným kompromisem“. Všichni ti hlasití kritici, co teď řvou z opozičních lavic, byli před pár lety ve vládě. A dělali přesně to samý, co dnes odsuzují.

A největší ironie? Když se jich zeptáš, co by dělali jinak, odpověď nikdy nedostaneš. Protože to nevědí. Nemusejí to vědět. Stačí, že můžou mluvit. Čím víc, tím líp. Česká opozice není kontrola moci — je to echo. Ozvěna vlády, jen s jiným tónem hlasu a bez odpovědnosti. Všichni stejní, jen každý chvíli nahoře, chvíli dole. Jeden velkej politickej kolotoč pokrytectví.

Mě už to prostě sere.

Opozice. Křik bez obsahu, kontrola bez kontroly.