Fiskální politika

Fiskální politika – oficiální název pro to, když stát utrácí, protože ty nemůžeš. V praxi to znamená, že vezmou tvoje prachy, rozhází je podle toho, kdo má zrovna kamaráda na ministerstvu, a pak se tomu říká „stimul ekonomiky“. Když to děláš ty, je to nezodpovědnost. Když to dělají oni, je to strategie. A když to nefunguje, tak se přece jen „musíme zadlužit, aby bylo z čeho růst“. Jo, růst – hlavně schodku.

Největší kouzlo fiskální politiky je, že ti vysvětlí, že stát žádný peníze nevydává, on je investuje. Třeba do semaforu uprostřed lesa, informační tabule za dva miliony, nebo do projektu „podpora inovací ve veřejné správě“, kde inovací je, že se formulář teď tiskne oboustranně. A když se zeptáš, kde na to všechno bere, s vážnou tváří odpoví: „Půjčíme si.“ Jinými slovy – utratíme víc, než máme, a účet pošleme tvým dětem. Ale v rozpočtu to sedí, protože čísla se přece dají vysvětlit.

A nejlepší je, když stát začne „šetřit“. To znamená, že zvýší daně, zruší pár služeb, ale počet úředníků zůstane stejný – jen se přejmenujou. Najednou tu nejsou „poradci ministra“, ale „expertní pracovní skupiny“. Úředníci se nepropouštějí, jen se „přesouvají v rámci restrukturalizace“. A zatímco tobě rostou účty za vodu, oni si píšou tiskovku o „odpovědné rozpočtové politice“. Česky řečeno: jsme v prdeli, ale hezky jsme to popsali.

Fiskální politika státu je jako opilej strýc na svatbě – nejdřív rozhazuje, pak se hádá, a nakonec brečí, že nikdo nechápe, jak to myslel dobře. A druhý den má kocovinu, kterou platí všichni ostatní. Jediný rozdíl je, že strýc se aspoň omluví.

Mě už to prostě sere.

Fiskální politika. Ekonomika jak když ožralej účetní řídí stát a kocovina pro všechny.