OSA

OSA – svatý inkasátor kultury. Nepíše noty, nehraje koncerty, ale umí něco mnohem výnosnějšího: vybírat peníze za to, že někdo mohl slyšet hudbu. Třeba i náhodou. V kadeřnictví hraje rádio? Poplatek. V dílně běží YouTube? Poplatek. Na plese hraje místní kapela vlastní písničky? Poplatek. Protože logika OSA je jednoduchá: jestli to vydává zvuk, patří to nám. Vlastnictví? Autorské právo? Morálka? Pche. Hlavně fakturovat.

A to není sranda, oni fakt chodí po provozovnách jak finanční gestapo s odposlechem. Jedna skladba a už máš dopis, že dlužíš autorům. Jakým autorům? To se nikdy nedozvíš, protože výpočty OSA jsou tajnější než algoritmus CIA. Když se náhodou zeptáš, komu přesně jdou ty tvoje tři stovky měsíčně, dostaneš odpověď ve stylu: “Rozúčtování podle vnitřní metodiky.” Překlad: rozdělujeme to podle toho, jak se nám to hodí. Proto se z vesnické tancovačky platí Kabátům, ale muzikant, co tam fakt hrál, má kulový.

Největší geniálnost systému je, že OSA vybírá i za věci, které hudbu ani nehrají. Koupíš prázdné CD? Platíš OSA. Koupíš flashku? Platíš OSA. Koupíš mobil? Platíš OSA. Prostě preventivní daň za to, že by se na tom někdy mohla objevit písnička. V tomhle směru by se i mafie mohla učit – ti aspoň chtějí výpalné za konkrétní ochranu. OSA bere za možnost, že bys teoreticky mohl něco přehrát. Jako kdyby ti hospoda poslala účet za pivo, protože máš doma lednici.

A nejlepší je, že všichni to berou vážně. Stát jim to kryje zákonem, podnikatelé to trpně platí, a autoři, kterým se to mělo pomáhat, z toho mají maximálně newsletter a pocit, že jsou součástí “komunity”. Realita? Banda právníků, co vysává peníze z hudby, kterou sami nikdy nesložili. Kultura podle státu: ty plať, my chráníme. A chráníme pořádně – hlavně sami sebe.

Mě už to prostě sere.

OSA. Výpalné v rytmu český kultury.