Státní měna

Státní měna není neutrální „prostředek směny“. Je to zbraň. Není to volba, je to povinnost. Na každé bankovce se skví heslo „zákonné platidlo“. Přeloženo: když si nechceš vzít tenhle papír, můžeš jít sedět. To je ta slavná „důvěra v měnu“. Ne že jí lidi věří, ale že tě k ní donutí.

To je celý vtip státní měny – nemůže existovat sama o sobě. Nikdo by dobrovolně nedržel papíry, který se dají kdykoli natisknout v libovolným množství. Proto to musí být povinný. Stát ti zakáže vybírat si, čím budeš platit. Zlatem? Kryptem? Cigárama? Cokoli, co funguje, stát označí za „ohrožení stability“ a pokud to nebude moct rovnou znárodnit, aspoň to zatíží regulacema a daněma tak, aby tě to přešlo.

Centrální řízení měny znamená jediné: tvoje ekonomická existence je na vodítku. Chceš poslat větší částku? Banka se zeptá proč. Chceš vybrat vlastní prachy? Limit. Chceš platit anonymně? Zapomeň. Stát má přehled o každé koruně, kterou použiješ – a pokud mu to nevoní, může tě odpojit. Státní měna není tvoje svoboda, je to jejich nástroj.

A ještě k tomu hrajou tu komedii o „stabilitě“. Jak stabilní je něco, co přežívá jen proto, že je zakázáno cokoli jiného? To není důvěra, to je vydírání. Státní měna je jako špatnej podnik: nikdo by tam dobrovolně nechodil, ale protože všechny ostatní hospody zavřeli, nezbyde ti nic jinýho. Takže platíš za předražený pivo, víš, že tě odrbávaj, a stejně držíš hubu, protože jinak stojíš před zamčenýma dveřma.

Mě už to prostě sere.

Státní měna. Umělá jistota, která stojí jen na tom, že všechno ostatní je zakázaný.