Inflace

Inflace je taková státní kouzelná hůlka. Nemusí ti rovnou šáhnout do peněženky – stačí počkat, a peníze zmizí samy. Tvoje výplata je pořád stejná, jen si za ni koupíš míň. Úspory na účtu jsou pořád stejné číslo, jen mají menší hodnotu než role toaletního papíru. A co udělá stát? Zvedne daně z toho dražšího zboží, takže má ještě víc. Ty máš méně, oni mají víc – a všechno je v souladu se zákonem.

Největší trik inflace je, že ji lidi berou jako samozřejmost. „To je normální, ceny vždycky rostou.“ Jenže to není přírodní zákon. To je systém. Je to schválně – protože kdyby se ceny nezvedaly, lidi by šetřili, a stát by z nich nemohl ždímat další prachy. Takže se z inflace udělá doktrína: trochu zdražování je prý zdravé. To je asi jako kdyby ti doktor řekl, že trochu otravy jídlem prospívá trávení.

A všimni si, jak inflace vždycky hraje do karet těm nahoře. Máš dluh? Gratuluju, inflace ho žere za tebe. Má stát dluh? O to víc se mu hodí. Ty si roky šetříš na byt – a pak ti inflace vymaže půlku úspor. Stát si roky půjčuje – a pak to splatí v bezcenných penězích. A tohle nám ještě vysvětlí jako „férovou hospodářskou politiku“.

Jenže inflace není jen číslo v grafu. Inflace je frustrace, když jdeš do krámu a nákup, co stál pět stovek, stojí osm. Inflace je vztek, když ti banka pošle výpis a ty víš, že jsi reálně tratil. Inflace je výsměch, když ti šéf oznámí, že přidává tři procenta, zatímco ceny vyskočily o deset. Inflace je legální loupež, která ti rok po roce ukrajuje život – a ještě ti tvrdí, že bez ní bys byl v ohrožení.

Mě už to prostě sere.

Inflace. Jediná krádež, u které ti zloděj vysvětlí, že je to pro tvoje dobro.