Úřední hodiny

Úřední hodiny jsou snad největší parodie na koncept „veřejné služby“. Potřebuješ si vyřídit něco zásadního? Tak přijď v pondělí od devíti do jedenácti, nebo ve středu od jedné do čtyř. Jinak smůla. V pátek? Zapomeň. V sobotu? Haha, to už by chtělo Nobelovku. Zatímco všude jinde se služby přizpůsobují zákazníkovi, tady si prostě stát vymyslí, že dveře otevře jen tehdy, kdy se to hodí jeho zaměstnancům. A když to nestíháš, protože sám makáš od osmi do pěti? Tvůj problém.

Když se nad tím zamyslíš, je to úplně absurdní. Představ si, že by takhle fungovala jakákoli jiná služba. Přijdeš do obchodu a tam cedule: „Otevřeno každé druhé úterý, kromě sudých týdnů.“ Nebo že by lékárna řekla: „Antibiotika vydáváme jen ve středu po obědě.“ Zní to jako vtip? Jo, ale na úřadě je to realita. A všichni to berou jako normální, protože „tak to prostě je“.

A ještě lepší jsou „polední pauzy“. Člověk si myslí, že státní správa jede nonstop, když už si platíme armádu úředníků. Ale ne – ve dvanáct se všichni sbalí a hodinu tam nikdo není. Jako by nestačilo, že mají pracovní dobu kratší než školní den, oni si ještě uprostřed udělají prázdniny. V digitální době, kdy bys měl všechno vyřídit online, tě stejně donutí přijít osobně v čase, kdy tam půlka lidí ani nesedí.

Mě už to prostě sere.

Úřední hodiny. Otevírací doba podle logiky „přijď, až se nám bude chtít“.