Státní zakázky

Ve světě státních zakázek platí jednoduché pravidlo: Když dvě firmy nabídnou totéž, zvítězí ta dražší. Ale jen pokud má v názvu „solution“, „global“ nebo „& partner s.r.o.“ a kancelář ve vile v Dejvicích, kde nikdy nikdo neotevře. Protože cílem veřejných zakázek není něco pořídit. Je to rituál. Divadlo, které simuluje trh, zatímco realita se odehrává úplně jinde – v excelové tabulce na USB disku, co koluje mezi správnými lidmi.

Státní zakázka je jako veřejná poprava zdravého rozumu. Milion za židli, pět milionů za webovou stránku a třicet milionů za studii, která říká, že stavět dálnici „by teoreticky šlo“. Když chceš postavit chatu, čeká tě 12 razítek, 9 měsíců a projektantka na antidepresivech. Když stát chce postavit stadion, najme pět firem, co ho ještě nikdy nestavěly, a do roka je tam díra a insolvenční řízení.

A nejlepší na tom je, že to není korupce. Ne, kamaráde. To je úplně v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Všechno se soutěží. Všechno se hlídá. Všechno má svůj dokument, štítek, kontrolní bod. Jen ta realita jaksi kulhá – protože ta „nejlepší nabídka“ je často ta jediná, která vůbec mohla vyhrát, když splnila všechna ta bizarní kritéria – třeba že IT dodavatel musí mít 10 let zkušeností s psaním softwaru pro tramvajové automaty v systému UNIX, v kraji do 30 km od Uherského Hradiště. A světe div se – takovou firmu máme! A už má nachystanou smlouvu.

Takže to nejsou „černé peníze“. To jsou bílé peníze, co zmizely ve velmi šedém prostoru. A přestože všichni víme, že je to průser, nedá se nic dělat. Protože na každý nesmysl, na každý přešvih, na každý tunel, existuje razítko. A když má něco razítko, je to přece v pořádku. Co kdybys bez razítka zkusil třeba jen poslat balík?

Mě už to prostě sere.

Státní zakázky. Umění utratit miliardu tak, aby to na papíře vypadalo jako úspora.