Soudy

Soudní systém. Prý pilíř právního státu. V realitě spíš betonový kvádr přikurtovaný k noze, co tě táhne ke dnu pokaždé, když se domáháš něčeho jako práva. Všichni víme, že když se řekne „soud“, automaticky to znamená: dlouho, draho, bez záruky výsledku. Jestli jsi někdy zkusil dostat spravedlnost skrze český soudní systém, gratuluju – zažil jsi zrychlený kurz nihilismu.

Znáš to – roky čekáš na první stání. Pak další roky, protože „se to odročilo“. Jeden svědek nedorazil, druhý má dovolenou, soudce přeřadili. Mezitím se ti rozpadne rodina, firma i nervový systém. A když konečně přijde rozsudek, zjistíš, že je napsanej jazykem, kterému nerozumí ani ten, kdo ho sepsal. Ale hlavně že máš „právo se odvolat“. Takže dalších pár let kolečka. Jen jestli to není moc rychlý.

Nejlepší je to, když se soudy tváří, že jsou apolitičtí arbitři spravedlnosti – zatímco se úplně běžně stává, že soudci rozhodují ve stylu „jaký pán, takový verdikt“. Když jsi bez známých, bez peněz a s pravdou na své straně, tak máš smůlu. Když jsi vlivnej hajzl s advokátem za pět litrů za hodinu, máš kliku. A když máš oboje? Tak jsi z toho ještě vyšel jako oběť.

Nečekej, že tě systém ochrání. Tady se nerozhoduje na základě rozumu nebo spravedlnosti. Tady rozhoduje procedura. Forma vítězí nad obsahem, štempl nad selským rozumem. Soud může trvat deset let, stát tě mezitím zlikviduje exekucema a sankcema, a i když nakonec vyhraješ, co z toho? Důstojnost zpátky nedostaneš. A škodu ti nikdo neuhradí – protože stát si přece sám pokuty nedává. Maximálně omluvu. Tiskovou. Do šuplíku.

Mě už to prostě sere.

Soudy. Tady spravedlnost nezemřela. Tady se nikdy nenarodila.