Nacionalismus

Češi možná nevěří v Boha, ale věří v národ. V národ jako posvátnej totem, kterej si postavíš mezi sebe a realitu, aby ses nemusel smířit s tím, že ti stát každej měsíc vypálí půl výplaty a zbytek ti sežere inflace. Hlavně že máme svý. Svý pivo, svý brambory, svý zloděje, svý daně. Cizí buzeraci bychom nesnesli, ale ta naše nám voní jako párek na hokeji.

Tohle je ten typ vlastenectví, kde se nebráníš státu, ale oslavuješ, že tě ojebává v češtině. Že tě dusí zákony psaný ve tvým rodným jazyce, tak to vlastně nebolí. Když tě obere cizinec, je to kolonialismus. Když tě obere vlastní stát, je to „společenská smlouva“. A ty si ještě nafasuješ ponožky s lvem a držíš hubu, protože dneska hraje repre.

Reprezentace je totiž svatá. Můžeš být zklamanej z vlády, z úřadů, z daní, z důchodů, z nemocnic, z EET, z čehokoliv... Ale jakmile je mistrovství světa, zapomeneš na všechno. Najednou všichni táhneme za jeden provaz. Najednou je stát kámoš. Protože když hraje nároďák, neexistuje opozice. Jen pivo, hymna, česká vlajka na obrazovce a moment, kdy si připadáš jako součást něčeho většího než tvoje složenky.

A tohle přesně stát miluje. Žádná revoluce, žádná nepohoda. Jen repre a párek v rohlíku. “Chléb a hry”. Vlajka na zpětným zrcátku místo svědomí. A národní dres, kterej tě na chvíli osvobodí od faktu, že jsi ve skutečnosti jen dojná kráva v barvách trikolóry.

A pak tu máme ty, co ti vysvětlí, že „když to tady kritizuješ, tak se odstěhuj.“ Jo, klasika. Když nemáš rád teplou vodu ve sprše, odstěhuj se do Antarktidy. Protože podle nich se vlastenectví pozná podle počtu věcí, který jsi ochotnej přetrpět v tichosti. Jakmile začneš zpochybňovat autority, systém, stát – jsi prý nevděčnej. Ale když nadáváš na cizince nebo na Brusel, to je zdravá národní hrdost!

A pak jsou tu ti, co chodí na pochod s vlajkou, aby bránili „naši zem“. A večer jdou domů a napíšou status, že podnikatel je zloděj, že by měl být vyšší minimální mzda, že zdravotnictví má být zadarmo, a že kdo neplatí daně, je parazit. Prostě chrání stát před vnějším nepřítelem, aby ho mohli klidně dál ojebávat ti v kravatě uvnitř.

Nacionalismus není o lásce k vlasti. Je to o neschopnosti vidět realitu mimo státní barvy. Je to o tom cítit se dobře uprostřed bordelu, protože je to „náš bordel“. Nevadí, že tě někdo drží pod krkem – hlavně že je to Čech, vole!

Mě už to prostě sere.

Nacionalismus. Když ti stát šlape po krku, ale ty si zpíváš hymnu a říkáš, že je to příjemná masáž.