Solidarita

Slovo „solidarita“ zní jako něco hřejivýho. Lidi si pod tím představujou lidskost, vzájemnost, tu scénu z filmu, kde sousedi postaví babičce nový plot. Prostě nějakej spontánní akt dobra. Ale pak přijde stát a řekne: „A co kdybychom tu solidaritu vylepšili? Zavedeme ji jako povinnost.“

A najednou už to není pomoc. Je to rozkaz.

Najednou nejde o to, koho chceš podpořit. Nejde o to, proč bys měl. Nejde o to, jestli můžeš. Prostě musíš. Solidarita se překládá do formulářů, tabulek a zákonných nároků. A když se zeptáš, jestli je ještě pořád dobrovolná, řeknou ti, že „nepochopení principu solidarity vede k rozkladu společnosti“. A pak ti s úsměvem strhnou další čtyři tisíce měsíčně.

Vtip je v tom, že povinná solidarita nikdy neteče všemi směry. Vždycky je jednostranná. Směrem od tebe – kamsi. Kam přesně? To se neřeší. Hlavně nebuď sobec. Vždyť přece pomáháš potřebným. Kterým? No... potřebným obecně. Potřebným tak, jak je definuje stát. Dneska je to samoživitelka v exekuci, zítra solární baron, pozítří státní podnik, co špatně naplánoval rozpočet. Hlavně drž hubu a plať.

A co je nejlepší? Že čím víc platíš, tím míň se počítáš mezi ty, kdo si zaslouží pomoc. Čím víc se snažíš, tím větší jsi kráva, co se dojí. Když máš dvě práce a žádný dávky, jsi zjevně v pohodě. Když sedíš doma, systém ti pomůže. V duchu solidarity, samozřejmě.

Solidarita je dneska jako kámoš, co ti potají vytáhne peněženku z batohu, koupí za tvoje prachy někomu jinýmu svačinu – a pak ti s vážnou tváří řekne, že jsi dobrý člověk.

Ale to není všechno. Solidarita se dneska tváří jako morální základ státu. Jenže když se podíváš pod povrch, zjistíš, že se z toho stal nástroj řízení společnosti. Skrze solidaritu se určuje, kdo má jaký nárok. Kdo si „zaslouží“. Kdo je hodnej občan. A kdo ne. A hele – rázem tu máme dvě kategorie lidí: ty, co dostávaj, a ty, co přispívaj. A hádej, koho se nikdo neptá.

Nesouhlasíš? Tak jsi cynik. Antisociální element. Člověk bez empatie. Anebo ještě líp: „nepřítel hodnot, na kterých stojí naše společnost“. Protože co by to bylo za hodnoty, kdyby sis je mohl vybrat.

A to je na tom ta skutečná magie státu: vezme svobodnej projev lidskosti, narve ho do zákona a prodá ti ho zpátky jako občanskou ctnost. Co bylo dřív přirozený gesto, je najednou povinnost. Co dřív vycházelo z tebe, teď určuje tabulka. A pokud to necítíš – tak se to prostě zahraje. Povinně. Jako dobro. Jako role. Jako kdyby ti stát přikázal, že musíš milovat souseda – i když ti leze na nervy, smrdí, a ještě ti krade cigára. Ale láska je přece základ společnosti, ne? Tak dělej. Miluj. Povinně. Jinak jsi asociál.

Mě už to prostě sere.

Tohle je další bod mýho seznamu. Povinná solidarita. Ne jako výraz lidskosti. Ale jako systémovej trik, jak tě donutit, abys platil za chyby jiných, cítil se u toho jako dobrej člověk – a ještě poděkoval, že tě k tomu vůbec pustili.